V pavillonu
Den štěstí
V Sychrovském parku (— stokrát je mi dražšíteď, kdy byl svědkem tiché lásky naší —)
V tom parku, jenž tu lásku naši střežil —ah, že to velké štěstí jsem jen přežil!
Dnes bloudím sám. Hle, drahé místo známé,kde řekli jsme si, že se rádi máme.
Dnes na té lávce sedím sám a píši.Kol z pavillonu vzácné květy dýší.
To bylo včera. V oku zář jsi měla —a snad jsi na to dávno zapomněla.
A večer byl, tak krásný, vlídný, sladkýa včaroval nás jako do pohádky.
V tom pavillonu my jen snili samia svatý, velký mír plál nad hvězdami.
A hvězdná noc se k našim hlavám snášía kolem táhnou divní snové plaší.
A k nám jak měsíc níž se listím vkrádá,já stokrát ptal se: »Pověz, máš mne ráda?«
A odpovědí tvoje ústa vřelámi stokrát na rtech žárem zahořela.
A jako příval velkých, svatých tonůse k nám cos chvělo šerem pavillonu.
Kde děsný žár a dlouhá léta muky,mých skrání hloží a krev mojí ruky.
Ztracené žití i tu hrůzu před nímtys zaplašila políbením jedním.
A dnes už drahá’s v dál zas odešla miz té lávky, kde jsme včera byli sami.
Je smutno dnes. Je pod mrakem a zima.A v nitru mém cos neznámého dřímá.
Dnes na té lávce sedím sám a píši.Kol z pavillonu vzácné květy dýší.
To bylo včera. V oku zář jsi měla —teď snad jsi na to dávno zapomněla.