Zpověď

Kdys jednou, rozkošná a sladká zlehýnkajste pod páží mne vedla;(ach, v temnu duše mé ta sladká vzpomínka,ta posud nevybledl!)

A pozdě bylo juž; jak peníz nově bitv úplňku měsíc planul,a s nocí nádhernou jak řeka jeho svitna spící Paříž kanul.

A kolem domů v tmách a kol průjezdních vrathon koček mih’ se plaše;ty v skoku číhaly, jak stíny dravé v chvatstíhaly kroky naše.

Tu náhle z duše vám, v rozkoše peřejijak vykvetla v tom jasu,vám, srdce struny jíž se v plesu zachvějíjen zníce v zvučném hlasu;

Vám svěží, veselé, jež jste jak fanfarado zářícího jitra,zvuk z ňader vyrval se, zvuk jak hlas barbara,zvuk chvějící se z nitra.

Jak děcko nečisté a chorobné on byl,jež hanbou matce, otci,a které před světem jich falešný stud skryldo sklepa tajně v noci.

Anděle ubohý, ten váš mi pravil hlas:»Vše viklá se zde vždycky,a pod líčidlem zas vždy objeví se v časzlý egoismus lidský!

A krušný úkol jest, zde krásnou ženou být,a banální to snahajest chladné baletky, jež neví, co jest cit,jak stroj se směje nahá;

A stavět na srdcích jest hloupostí a hrou,čas Lásku s Krásou zvrátí,a Zapomnění spár vše hodí v krosnu svoua Věčnosti to vrátí!« —

Já často vzpomněl si na tuto luny zář,to ticho, něhu — v tuše,na toto vyznání šeptané tváří v tvářdo zpovědnice duše.