Hra

V svých křeslech uvadlých — milostnic starých řadačerň na svém obrví, zrak zhoubný, znavený,a upejpají se a z uší suchých spadájim zdoba chřestící: kov, drahé kameny;

kol stolů zelených jen bez úst obličeje,jen ústa bez barev, a zubů nemají,řad prstů, v pekelné jenž horečce se chvěje,kdy v ňadrech dmoucích se, neb kapsách hledají;

šik lustrů špinavých, kde stropy, plny špíny,a lampy ohromné, svůj vrhající svitv skráň slavných básníkův a v tmavé její stíny,již jdou sem, krvavé své poty utratit;

to černý obraz byl, jejž zřel jsem v noci snivé,jak rozkládá se mi před jasným pohledem.A sebe viděl jsem, jak v noci mlčenlivéjsem, opřen o loket, byl v koutku chladný, něm,

těm lidem závidě všem vášně jejich tuhé,a starých nevěstek tu bujnost dojemnou;ten o starou svou čest, a o svou krásu druhé,jak drze smlouvali se všichni přede mnou!

Děs jal mne, ubohým že závidím jich štěstí,když běží k propasti, jež číhá zívajíc,a syti krve své, by vůbec chtěli néstispíš bolest, nežli smrt, a peklo, nežli nic!