Smutný madrigal

Co platno, že chceš moudrá býti?Buď krásna a buď smutna! Žaltvář dovede vždy vyzdobiti,jak řeka krajinu; a kvítívždy po bouřce zas mládne dál.

Zvlášť mám tě rád, když prchne v hořiples od skráně tvé zvrácené;když srdce tvé se v hrůzu noří;když nad tvou přítomností tvoříse oblak doby ztracené.

Rád mám zrak tvůj, když krůpěj skláníse horká v něm, co krve dech;když, ač tě hýčkám svojí dlaní,tvá těžká úzkost zazní maní,jak chrapot v smrtných zápasech.

Ó, božská rozkoši! já ssaji,ó, hymno z hloubky, slastná tak!vzlyk všecken, jejžto hruď tvá tají,a myslím, že v tvém srdci plajíty perly, jež tvůj roní zrak!

Vím, že tvé srdce, v němžto splývávždy kořen lásek zhynulých,plá ještě jako výheň živá,že v hrudi tvé se cosi zhřívá,jak duchů prokletých je pych.

Však pokud Pekla zrcadleníse, drahá, nezjeví v tvých snách,a pod můrou ty v stálém chvěnísníc o jedech a zápolenía chtějíc olovo a prach,

všem otvírajíc pouze s bázní,a pohromy vždy tušíc kus,se svíjejíc, když chvíle zazní,ty nepocítíš děsných strázní,jež budí neodvratný Hnus —

nebudeš — kněžno v poutech — moci,mne milujíc jen s úděsem,mně v hrůze nezdravé té nocijiž říci, kvílíc bez pomoci:„Můj Kníže, tobě rovna jsem!“