Svítání

Po dvorech kasáren zpěv čepobití zpíval,a ranní vítr vál a přes lucerny splýval.

To byla hodina, kdy roj snův ošklivýchskráň hnědých mladíků jde mučit v lůžku jich;kdy lampa na bílém dni skvrnu rudou snuje,jak oko krvavé se zmítá, pohybuje;kdy duše, pod těžkým všech údů břemenemchce napodobiti též boje lampy s dnem.Jak slzy na větru když usychají v lících,vzduch plný záchvěvů je věcí prchajících,muž psaním znaven jest a žena laskáním.

Sem tam se na domech již valit začal dým.Tu holky veřejné, kraj víček namodralý,a s rozevřeným rtem, svůj tupý spánek spaly;tu v chladu žebračky, prs suchý vlekoucí,si v uhlí dýchaly a v prsty mrznoucí.To byla hodina, kdy v chladu, při škudlení,stav šestinedělek se pohorší a mění;jak vzlyk, jejž přerušil pěnící krve ruch,kdes v dálce kohoutí zpěv roztrh’ kalný vzduch;kol všechny budovy se koupaly v mlh moři,a v nemocnicích ti, jež smrtný zápas moří,vzlyk dali poslední v nestejném chroptění.Šli domů zhýralci, svým dílem zlomeni.

V svém šatě zeleném a růžovém se třesoucšla zvolna zora vpřed, se k pusté Seině nesouc,a Paříž ve chmurách, svůj promnuvší si hled,v dlaň brala nástroje, jak pracovitý kmet.