Trýznitel sebe sama

Chci bez hněvu tě, záští, bíti,jak řezník by to udělal,a jako Mojžíš v kámen skal!Svou Saharu chtě napojiti,

já z oka tvého pod víčkemdám vodám strasti vytrysknouti.Můj chtíč, v nějž bude naděj douti,má plouti v slaném pláči tvém,

jak loď, jež v moře širé jede,má srdce moje nasytittvůj drahý vzlyk, jenž bude znítjak bubnu hlas, když v útok vede!

Což nejsem souzvuk nepravýjá v celé božské symfoniijiž hltavou tou ironií,jež, třesouc mnou, mne udáví?

Je v hlasu mém, jenž křikem znívá!Má všecka krev, to černý jed!Já zrcadla jsem zhoubný hled,v nějž Megéřina tvář se dívá!

Jsem rána a jsem nože chvat!Jsem poliček a já jsem líce!jsem údy, kolo šibenice,jsem oběť a jsem její kat!

Jsem upír, jenž své srdce zchvátí,— jsem jeden z velkých spuštěných,k věčnému smíchu souzených,jimž nelze již se usmívati!