Uražená Luna

Ó, Luno, které se duch otců kořil tiše,zda s výše modrých piv, kde, serail zářící,dav hvězd tě sleduje, jak průvod hýřící,má stará Cynthio, ty lampo v naše skrýše,

zda zříš pár milenců, jenž spánkem šťastným dýše,jenž ukazuje úst svých smalt, se třpytící?Či básník je to, skráň v své dílo klonící?Či zmije, pářící se v trávy suché líše?

Zda tajně, v domino své žluté schována,ty kráčíš, jako dřív, od šera do rána,chtíc Endymiona, již staré, líbat vnady?

„— Ó, dítě zchudlého ty věku, máť tvou zřím,jež kloní k zrcadlu svých tížících let řady,a líčí uměle svůj prs; byls kojen jím!“