Zapření sv. Petra

Co asi dělá Bůh z těch anathémů shluku,jež k drahým Serafům se vznesou den co den?Jak tyran, vínem již a masem přesycen,on usne v rouhání těch strašných sladkém zvuku.

Ty vzdechy mučených a smrtí ztrestanýchjsou bez vší pochyby opojná symfonie,že přes tu všechnu krev, již k rozkoši své pije,se nenasytilo až dosud nebe jich!

— Ach, vzpomeň, Ježíši, na Olivetské sady!Tys, kleče v prostotě své k tomu ruce vzpial,jenž ve svých nebesích se v zvuku hřebů smál,jež vrážel bídný kat v tvé živé maso všady.

Kdy zřels, jak plivají v tvář tvojí božskostita těla otylá z všech kuchyň, zpitých stráží,a cítil, hlouběji že vždy se trní vrážív tvou lebku, v útulek nesmírné Lidskosti;

když tělo zlomené svou děsnou tíží k zemitvé ruce natáhlo, jež zloba rozpiala,a s čela bledého krev s potem kapala,a když jsi postavou jak terč byl přede všemi,

zda snil jsi o krásných a zářivých těch dnech,kdy’s přišel vyplnit ty věčné sliby nebe,v hřbet tiché oslice kdy posadili tebe,a střeli haluze a květy v cestách všech?

Když bič svůj vztahoval jsi bídné nad kupčíkya v srdci naděj ti a smělost kypěla,když pánem konečně jsi byl. Zda nespělav bok tobě výčitka dřív, nežli ostří píky?

— Ó, jistě spokojen a rád bych odešeljá ze světa, kde čin již není bratrem snění;žít s mečem kdybych moh’ a zhynout v mečů znění!A Petr, Ježíše když zapřel, dobře měl!