Špatný mnich

Kdys dávné kláštery si rády zobrazilylesk Pravdy posvátné v svých stěnách rozměrných,té kresby teplý dech dal zbožným duším sílya mírnil přísný chlad, jenž stále vanul z nich.

V té době, Kristovy když setby v květu byly,za dílnu malířskou tak mnohý známý mnich,— dnes málo vzpomínán — si zvolil hřbitov bílý,by Smrti prostotu svým slavným štětcem stih’.

— Má duše hrobka jest, a já, mnich nezdařený,tam těkám od věkův a za byt mám ty stěny;zdob není v klášterních zdech těchto ohavných.

Ó, mnicha líného! Zda proměním já jednouto živé divadlo, svou všecku žalost bědnoupřec v práci rukou svých a v lásku zraků svých?