Ženě, která šla mimo

Kol zněla ulice v svém řevu omamném.Tu štíhlá, ve smutku, a velebná v svém žalešla žena mimo mne a rukou okázalesi nesla, zvedala svých šatů zdobný lem;

šla hbitě, vznešeně, svou nohou, soše rovnou.Já pil jsem, rozčilen, tak jako výstředník,jí v zraku, v nebi tom, kde bouře siné vznik,i radost vraždící, i sladkost nevýslovnou.

Blesk… potom noc! — Ty, jež jsi prchavý zjev krás,a jejíž pohled mne zas náhle vzkřísil k žití,což tebe neuzřím, až na věčnosti zas?

Tam, v dáli! pozdě již! ba nikdy, může býti!vždyť nevíš, kam jdu já — já, ty kams míjela,ty, již bych miloval, ty, jež’s to věděla!