Spleen (1)

Mám více vzpomínek, než tisíc žil bych let.Neb starý sekretát — ó! že bys nespočet’,co veršů, psaníček, co aktů, not a písní,co vlasů v papírkách v těch přihrádkách se tísní!víc nemá tajemství než smutná hlava má.Toť pyramida jest, toť krypta ohromná,a v šachtě obecné víc mrtvol nepráchniví.

Jsem hřbitov zapadlý; jej měsíc nenavštíví;jak v duši výčitky, se červi sbírají,V mé mrtvé nejdražší se nejhloub vžírají.Jsem starý budoir, kde růže pohozenya šaty dávných mod kde kolem rozloženy,kde vůni flaconu, jenž leží otevřen,ssá pastel unylý a bledý Boucher jen.

Kol nás dnů kulhavých se líně vleče řada,sníh hustých ve vločkách an těžce k zemi padá,a Nuda, lhostejnost když nám ji porodí,tak roste, s věčností že délkou závodí.

Teď, hmoto živoucí, co jsi, než balvan žuly!K ní Hrůza vine se a Tesknost k ní se tulí —kdes v lůně Sahary, kde těžkým spánkem spí.Toť starožitná sfinx; kdo o ní ještě ví?Svět na ni zapomněl; jen když se slunce kloní,se budí nevrle a temnou písní zvoní.