Lianová fontana

Jak moře peřeje se vlní ku pobřeží,tak vůně plné, hnizd, vy lesy hrnetedo vzduchu zářného své listné vlny svěží,vy věčně staré jste a věčně mládnete!

Čas vždy vás ušetřil, králové věčně zmládlí,i vaše temena, kam han šperk se vplet’,a noha nezdeptá váš lupen neuvadlý,vy zříte člověka, jít kol, se měnit svět.

Vy s výše skláníte ve svahy, úžlabinusvé těžké haluze, jež spálil blesků žeh,jak sladký spočinek jest vašich božských stínůpři vánků povzdechů, při písní zdrojů všech.

Pod sluncem poledním se vaše míza chvěje,vy v jeho purpuru bezhlasně zříte v dol,až příjde tichá noc, jež sny a rosu lejea duše stíšené v niž pějí s lesy kol.

Přes zeleň vlnivou modrého svého pásu,skad tryskly vaše pně jak rázem jediným,až v nebe samoty vy lnete k sněhu jasu,jenž štíty bez skvrny rubášem halí svým.

Ó rodné lesy mé, já bloudil vaším krytem,po svahu černých hor purpurnou patou dense vznášel, moře šum se vzbouzel jeho třpytema z oka žijících již prchal sladký sen.

Na kraji starých hnizd pták rozkládal své křídlo,co zoru zpěvem svým zas jiný zdravil pták,jak růží chomáči proudící třáslo zřídlo!jak z lesů větrů smích zněl hlasně do oblak!

Jak z kmenů vydutých kol včely vylétalya rojem ve slunci se bleskly v spiralu,a z křehkých korunek jak poklad pelu dalyjim zářné květiny i krůpěj křištálů!

Do rosy jiskřivé zářící nebe sjelov ní v dálce třpytil se modravý hory pruh,jak jemné kadidlo sta vůní z travin spělovstříc svaté přírodě, k níž hovořil můj duch.

A v lesů hlubině se v páry denně krylatůň vody v dřímotě, sebou se nehnula,a zelených třtin změť jak stráží by jí byla,ve němé skupině se k vlnám sehnula.

Veliké lekníny, jak archipely bílése spletí lián kol bloudily po vlnách,a druhý nebes pruh v nich zářil k nim se chýle,kde ptactvo plavalo mu v modrých hlubinách.

Ó, lesů svěžesti! Ó, čistoto ty prvá!Ó, větry, hladící to listí pějící!Ó, zdroji blažený, nad nímž zář světla trvá!Nad vrchy zeleně, edene zářící!

Vám pozdrav míru zde, vy zvuky s všemi echy,jež s nebe splýváte a strmých haluzí!Ó, srdce asyle, kde zapomněn trud s vzdechy,až ke dnu stoupilo zlo našich illusí!

Pod hustým dómem tím pralesu hlubokéhov jezera zátoce, kde zabíhala v les,spal mrtvý v rubáši vln, z písku mokravéhokde ležel, povznášel své oči do nebes.

On tady nedřímal jak tichá Ofeliea neusmíval se, hruď pážemi on kryl,byl jedním z mrtvých těch, jež zapomnění skryje,bled, smutný, zdálo se, že na dně zdroje snil.

Skráň s hrdým výrazem ležela na kamenia ve záhybu vln, jichž příval pískem spěl,ty řek bys z očí že proud slzí se mu pěnía ňadry chvílemi že srdce tluk se chvěl.

Pochmurný nepokoj po retech jakby těkal,bez hnutí, pozorně on zdál se naslouchat,na bludný lidský krok jak v tiši té by čekal,jenž z jeho asylu by chtěl jej ven zas hnát.

Ó mladý člověče, za lůžko azurovéjenž zvolil’s tuto tůň v mlčících peřejích!Kdo zná ten hořký mok, jenž v muce stále novéz věčného kalichu pil’s v marných nadějích?

Jakými bouřemi tvá mladost ohroženaklid smrti hledajíc se doplížila sem?Tvá duše v oddechu nebyla utišena,hlod těžkých výčitek ti zůstal nad čelem.

Proč hořký smutek ten až k hrobu, snové černí?Zda puklo srdce tvé, že příliš miloval’s?Ta bílá illuse i naděj efemerníkdyž k nebi prchaly, zda aspoň klid z nich vzal’s?

U moří jezerných ty’s břehů nebyl zrozena božský palmovník tvé mládí nestínil,pod sluncem lakotným snů prvních nezrál hrozen,tvůj květ nedospěl v plod, o kterém ty jsi snil.

V tu chvíli hrudi tvé kdy odňat žití plamen,ó mladý člověče, jenž sem jsi přišel spat,ty božským přeludem byl honěn jsi a mámena nebe pochmurné zřel’s ve svých očích plát.

Tvá duše jestli zde svůj řetěz nezdrtilaa čistý tento zdroj tvých slzí nesmyl sled,když k hvězdě nejbližší ti cesta těžkou byla,zde zůstaň, vypij k dnu svůj život plný běd!

Pak bledý cizinče, kéž ve tvém vlhkém hrobě,prost zla, jež vytrpěl’s a jemně zastíněn,kéž aspoň macechou příroda není tobě,jí v klínu odpočiň si tich a zkonejšen!

Tak snil jsem. Lesy kol v svém tichu plném vůněsvůj koncert rozhrály, jejž nelze zastavita nevyslechly mne, lhostejný hvozd i tůněa nevědouce, že zde trpět dlužno, mřít.

Ta jasná fontana v lesku své první slávyvždy obrážela dál plam nebes horoucí,přes čelo mrtvého vzdech nepřeletěl lkavý,vln čistých nezvlnil spád hravě plynoucí.

Nad sněhem leknínů pták rozložil svá křídla,zobáčkem růžovým z bassinu toho pil,kryt zlata jiskrami na kraji toho zřídlasvé peří osušil, na mrtvé nemyslil.

Neb lidským bolestem vždy příroda se smějesvou vlastní velikost vždy pozorujíc jen,své síly největší všem klidně v žíly lejea nechá pro sebe svůj klid i jas i sen!