Radost Sivy

Ty věky, bozi v nichž po leta zapomněníse v davech rojili vždy znovu znásobení,ti dnové bezčetní jitřenek, které budou,jež vzplanou nad lidmi a jejich mukou chudou,jak marná strašidla, jež pozvedla se v šernad miliony kol všech božských Efemera k nezměření věk všech planet šílených,jichž Prázdna na ňadrech se zlatitý prach zdvih’,by v stínu věčném znik’, kam všecko hřmí v let divý,ni mžikem není víc před obličejem Sivy.

Když v posled Illuse, jež pojímá a tvoří,se zcela vyčerpá, dělohu svatou zboří,zkad starý člověk vstal i vesmír živý dnes,když země, ocean a plamen, vichru běsa láska se záštím a touhy věčný stena slzy a vše krev a všecka lež a seni sluncí hořících vznik žárný, v jednu nocse zhroutí za Bohy, jichž marná bude moc,tu řetěz sobě stkav z jich dásní do kořán,jež budou chřestit mu kol ramen se všech stran,zpit blahem, rozkoší v své Siva radostitě, Smrti, bude pět ve tvojí Věčnosti!