Slonové

Kol písek červený jak oceán se vlní,jenž němý bez hrází plá na dně skonejšenýa tichým vlněním kol obzor naplněný,kde člověk obývá, se rudou parou plní.

Kde ruch a život jest? lvi unavení tajíse v slujích hlubokých mil tisíc odsud skryti,ku zřídlům modravým jen žirafa jde pítitam pod datlemi níž, jež pardalové znají.

Vzduch hustý perutí ni ptáče neprolítne,jen slunce ohromné se s nebe tiše dívá,jen boa chvílemi, jenž na slunci se zhřívá,pne do vlny svůj hřbet a šupinami kmitne.

Kol prostor zničený pod jasným sluncem hoří,však zatím co vše dlí v samotě truchle spící,jdou sloni zdlouhaví a vážní cestujícído rodné země zpět. Hle, z pouště jak se noří.

Od konce obzoru jak hnědé davy valíse zvolna blíž a blíž, prach v sloupech kol se zvedá,lze vidět jejich sbor, jak přímou cestu hledá,pod těžkou nohou jich jak zem se bortí z dáli.

V jich čele vůdce jde, má tělo rozbrázděnéjak stromu starý peň, jež drtí čas a hryže,jak balvan hlavu má a oblouk jeho kříže,jak trochu se jen hne, mohutně výš se klene.

On neuvolní krok a dráhu nezastaví,svůj zaprášený sbor on vede jistě k cíli,ten brázdou písčitou již ryje za ním pílí,za patriarchou svým jak poutníků jdou davy.

Ve zubech nosce své a uši ve vějířijdou s okem zavřeným, jich břich se kouře houpá,ve vzduchu zničeném pot jejich parou vstoupáa hmyzu vzteklého kol celý zástup víří.

Však co jest žízeň jim, co kotouče much žravých,co slunce pálící jich svraštělý hřbet černý,z nich každý v zpomínkách rodnému kraji věrný,kde tábořili kdys u lesa fíků tmavých.

Zas řeku uzří tam, jak s velkých hor se řítía kde hroch nestvůrný s řvaním se do vln hrouží,kde bílé měsícem se tvary jejich dlouží,kde chodívali pít, drtíce velké sítí.

Tak plni odvahy a klidu táhnou v sborujak černá linie po písku beze hrází,v svou děsnou nehybnost poušť nesmírná zas vchází,ti vážní poutníci když mizí na obzoru.