Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila — LXIII

Když Bořivoj knězem bieše,sliubu zemanóm neplnieše.V radu počě Němcě jímati,pro to jeho bratr je sě na-ň hněvati.Pojem jej do komniaty samého,vecě: „Báťo, třěba mi s tobú młuviti co s' tajného.“Vecě: „Báťo, proč sě druhem nekážeš,že Němcóm z dvoru nekážeš?Či nepomníš, co sú nem złého učinili?Kak sú Němci náš rod zatratili?Vídal-li s' kdy v jinej zemi ciuzozemcě v radě?Kterýž ten jesť, ten chce svej cti vadě.Z své země sě dobrý nepostojí;ktož sě doma neschová, ten u nás stojí.Kako-ť móž ciuzozemec věren býti,jenž s svými nemohł zbýti?Kako ten bude tobě dobřě raditi,jenž myslí, kako by mohł uškoditi?Ciuzozemec nepřišeł jesť hledat dobra tvého,ale na to, aby hledał užitka svého.Bude-li sě tobě zle vésti,kto jemu nedá do své země lézti?“Kněz jemu otpovědě:„Ó však jáz to dobře vědě,že, když si ty knězem był,toho s' v radu pojał, jenž był tobě mił.A když jáz sobú vładu,komuž věřiu, toho pojmu s sobú v radu.“Řek to, s hněvem z komniaty vynide.Kněz Vładisłav s zemany přede-ň jide,řka: „Když ty nechceš na své tbáti,jáz sě chciu v své kněžstvo uvázati.“Ven z té sieni jej vyvede,vyhnav jeho čeleď, svú uvede.Tu jeho Němci stojiechua přimłuviti sě nesmějiechu.Vładisłav na kněžský stolec vstúpi,po třech letech opěť Bořivojovi kněžstva sstúpi.Kněz Bořivoj na Sackej kosteł postavia svatému Apolinařišovi jej osłavi,ež jej był z vězenie vypraviła kněžstva českého dopravił.Ale Bořivoj neumě té miłosti schovati,i je sě Němcóv opěť v zemiu zváti.Když mnieše, by kněžstvem był jist,posła do Domažlic list,aby Němcě lesem do země pustili,Domažlic jim s tiem krajem postúpili.Když to kněz Vładisłav vzvědě,zemanóm tako povědě:„Ó, ó, ó! nemóž-li to tak býti,musí on sám do Němec jíti.“Vładisłav sě s zemiú poradi,Bořivoje opěť s kněžstva ssadi.Káza j'mu do Němec jíti,řka: „Báťo, nemóžeš bez Němcóv býti;beř sě, báťo, na Rýn s nimi,dobudeš ciesařovstvie jimi!Raději uzřiu smrť všěho rodu svého,ne potupiu ani zabju jazyka svého.“