Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila — LXX

Ciesař je sě velmi nastati,až mu musi své děti posłati.Tu svého jazyka česť jako vół za rohy upusti,když k ciesařovi děti otpusti.Ciesař Soběsłavovi vieru sliubuje,a jeho děti česky otučuje.Káza sě jima němečsky učiti,domóv jú nerodí otpustiti.Když juž česky máło umiesta,po posłu ona to vzvěděsta,že jejú otec velmi nemóže.Řesta: „Snad bez najú umřieti móže.“Bez otpuščenie do Čech sě vrátista.otcě nemocna zastúpista.Otec je sě jima młuviti,řka: „Tomu-ť vy chciu učiti.Nemá-ť nikte nic věrnějšiehonež matku a otcě svého.Protož věrně chciu vy učiti,jímž móžěta cti dojíti.Zemiu váma ostavuju,jazyk váš váma poručiuju,abysta jej vzdy płodiła,v zemiu Němcóv nepustiła.Když němečský jazyk v Čechách vstane,našeho rodu všě česť stane.Neb zradie zemiu i kniežata,pro něž bude našě korona do Němec vzata.Němci-ť sě najprvé krotie,ale, jakž sě rozpłodie,tehdy o svej hospodě netbajú,z své země pána sobě hledajú.Bych mohł i po ptáčku vzvěděti,že budeta sě k Němcóm držěti,kázał bych vajú v kožěný měch vłožiti,a u měšě u Vltavě utopiti.Snadněje bych vajú zažěleł,než bych hanby mého jazyka, i mrtev ležě, žěleł.“I káza zemanóm prěd sě jíti,je sě k nim tako młuviti:„Jáz děkuju vem z pravé viery;neb ste ju ke mně jměli bez miery.Prošiu, túž jmějte k dětem mým,ač-ť sě budú držěti k svým.Nebudú-li-ť svých miłovati,neroďte o nich nice tbáti,všie viery k nim prázdni buďte,knězě sobě ot płuha oráčě dobuďte.Spieše oráč dobrým knězem bude,než taký Němec věrně s Čechy zbude.“