Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila — XXXVIII

Tehdy sě sta, že kněz Ołdřich łoviešea sám v pustém lesě błúdieše.Když u velikých túhách bieše,około sebe všady zřieše,uzřě, nali-ť stojí dospěłý hrad.Kněz k němu jíti chtieše rád.Ale že cěsty neumějiešea około hłožie husté bieše,ssěd s koně, mečem cěstu proklesti,i počě po ostrvách v hrad lézti;neb sě nemože nikohého dovołati,by v něm liudie byli, nemože znamenati.Most u něho vzveden bieše,a hrad zdi około sebe tvrdé jmějieše.Když kněz s úsilím v hrad vnidea všecky sklepy znide,zetlełé rúcho vidieše,však i čłověka na něm nebieše.Sbožie veliké a vína mnoho naleze.Ohledav hrad, kudyž był všeł, tudyž vyleze.Pak kněz hrad ten da pánu tomu, jemuž Přiema diechu;proto tomu hradu Přimda vzděchu.