Havran (překlad Mužík)

V půlnoc jednu pustou, tmavou,když jsem se skloněnou hlavouseděl znaven nad podivnouknihou, sám a v srdci žal,když mne skoro sen již zmáhal,slyším, jak by někdo sáhalpo dveřích, a zase váhal,až pak tiše zaklepal.„Poutník to as,“ povídám si,„na mé dvéře zaklepal,nemá klepat nadarmo!“

Ach, nevyjde z mé to hlavy:v prosinec to bylo dravý,plamen ohně plápolavýmíhal se jak přelud kol.Prudce po jitru jsem toužil,marně ducha v knihy hroužil,zoufale on jen se soužil,pro Lenoru nesl bol,pro tu duši vzácnou, jasnou,v nebe vzatou nesl bol —zde ji hledám nadarmo.

A to jemné šelestěnívzbouzí ve mně matné chvění,duši moji náhle jímádosud nepoznaný žas,takže, bych se strachu zbavil,poznovu jsem k sobě pravil:„To nějaký host se stavilu mých dveří v tento čas,jakýs pozdní host se stavilu mých dveří v tento čas —vždyť se lekám nadarmo.“

Tu jsem oddechnul si směle.Neváhaje pak již déle,„pane,“ řekl jsem, „či paní,prosím, odpusťte mi již,však mne skoro sen již zmáhal,a vy jak byste se zdráhal,proto jsem též trochu váhalvstát a popojít vám blíž —“Prudce otevru teď dvéře,čekám, až on přijde blíž,stojím, čekám — nadarmo.

Dlouho stál jsem, do tmy zíral,duch můj divnou bázní zmíral,dumy dumal, jaké nikdoze smrtelných přede mnou.Leč v tom tichu beze hnutíjediné jen zašeptnutí„Leonoro“ jako dchnutíznělo nocí tajemnou.Já je šeptnul, echem dáleznělo nocí tajemnou,znělo, mřelo nadarmo.

Do komnaty zpět se chýlíms čelem divným zmatkem zpilým,slyším opět klepání tohlasitěji nežli dřív.„Jistě,“ pravím, „někdo stojevenku, půlnoci se boje,klepe tam na okno moje.Podívám se na ten div.Ztiš se, ty mé plaché srdce,vysvětlím ti tento div,vždyť se lekáš nadarmo.“

Prudce okno otevře se,a tu vidím, jak se neseke mně havran, statný havranze dnů dávna, z báje chvil.Neopověděv se ani,letěl dále bez váhání,jako kníže nebo panínad dvéře se usadil,na poprsí Palladino,tam se vážně usadil,hledím naň, však nadarmo.

Vida jeho mrav a pýchu,nezdržel jsem se již smíchu,v okolí tom hrůzy plnémv úsměv ladě duši svou.„Ač jsi zbloudil bez všech znakůk nám sem lidem z nočních mraků,nejsi jako každý z ptáků,nějak tebe doma zvou!Řekni mi své rodné jméno,jak tě, pověz, doma zvou?“Řekl havran: „Nadarmo.“

Poslouchám tu v žasu ptáka,co mi bez obalu kráká,jenže ve mně úcty málovzbudila ta odpověď.To však na svůj účet beru:zřídkakdy se stane věru,aby přišel v nočním šeruněkam pták, jak on sem teď,aby na sochu si sednulněkde pták, jak on zde teď,s takým jménem ‚Nadarmo‘.

Havran však už tiše seděl,mlčky na mne dolů hleděl,jak by z celé řeči výrazjediný měl v paměti.Pouze schlípnul křídla obě,ticho bylo jako v hrobě,až jsem posléz řekl sobě:„Vím, že také uletí,jak mé naděje a druzi,tak mi také uletí —“Kváče havran: „Nadarmo.“

A v tom tichu svojím hlasempták ten naplnil mne žasem.„Slovo to,“ dím, „celou asimoudrostí jest, již kdy znal,pochycenou ode pána,jehož sterá stihla rána,až hruď jeho, k smrti zdrána,vylila svůj celý žal,všechny naděje a klamy,celou tíhu svou i žalv jedno slovo ‚Nadarmo‘.“

Však ten havran stále pudísmutek z mojí teskné hrudi,takže posléz k němu blížesedám, čelo podepřev,a pak hebkém ve sametuv lehkém fantazie letuprobírám tu divnou větu,co ten hrůzný, zlostný zjev,zlověstný a podivínský,příšerný a hrůzný zjevmyslil oním ‚Nadarmo‘.

Tak jsem seděl, dumal znovabeze zvuku, beze slovahleděl k ptáku, jehož očipálily mne v bledou tvář.Tak jsem seděl, bolest taje,hlavu těžkou opírajeo podušku, v jejíž krajepadá lampy jasná zář;podušku tu, v jejíž krajepadá lampy jasná zář,chystám pro ni — nadarmo.

Náhle vzduch je dusný, sytýkadidlem a vůní zpitý,zachvívá se serafíny,jichž teď kroky půda zní.„Neštastníče,“ křiknu, „nebenavštívilo dnesky tebe,ještě můžeš spasit sebe,rozluč jen svou paměť s ní,pij z poháru zapomnění,rozluč svoji paměť s ní —“Kváče havran: „Nadarmo!“

„Proroku! Ty lidstva škůdce,aťs jen pták či ďábel svůdce,jestli tebe peklo slaloneb jen bouř v náš smutný dol,opuštěný, nehostinný,v němž jen pusté duchů stínyrády dlí a nikdo jiný,prosím, umírniž můj bol,rci, zda najdu v Gileadubalzám těchy pro svůj bol?“Kváče havran: „Nadarmo!“

„Proroku! Ty lidstva škůdce,aťs jen pták či ďábel svůdce,při nebesích zaklínám tě,při Bohu, jenž tvůj je pán,viď, že doufat mám, že jednouandělé mou duši bědnouk oné zářné děvě zvednou,již teď věčný eden dán,k oné vzácné, zářné děvě,jíž je věčný eden dán —“Kváče havran: „Nadarmo!“

„Naposleds to skuhral, vari,ptáku nebo ďáble starý,leť si zpátky v noční bouře,do pekelné vlasti pluj!Nech zde jedno péro černév zámku lži své licoměrné,samotě mne ponech věrné,velím: Opusť pokoj můj,vyrvi spáry z mého srdce,velím: Opusť pokoj můj —“Kváče havran: „Nadarmo.“

A ten havran z bílé stěnyzírá jako přimrazenýstále dolů od té sochy,zírá v jizby mojí klín.Jeho zrak je divě žhavý,jak by jakýs démon tmavýníže kroužil kol mé hlavy —v duši padá jeho stín.Doufáš, že ji někdy ještěopustí ten černý stín?Darmo — darmo — nadarmo!