Havran (překlad Šembera)

Ležím v noci, o půlnoci, churavý a bez pomoci —zaháním si v své nemoci čtením trapně dlouhý čas;vtom usínám já znenáhla — aj, tu jak by ruka sáhlapo dveřích; cos klepe jemně — hle, teď zase, zas a zas.Přítel, myslím, jde snad ke mně, klepe zase, zas a zas,jenom to a více nic.

V prosinci to bylo, jasně vím, děj události žásnéve mně nikdy nevyhasne; kolem mne ulehl stín.Palná touha jitra ždá si, marně vedou v dávné časymysl moji kněh mých krásy; bol mne pojal ve svůj klín,bol o mrtvou Leonoru, ten mne pojal ve svůj klín;neuzřímť ji nikdy víc.

Záslony tu zašustily, tepny srdce divě bily,chlad probíhá moje žíly; věru neznám sebe víc.Abych zahnal bázeň všecku, předříkám si jako děckuještě jednou: „Jde to přítel na návštěvu, půlnoc sic —co však na tom,“ řeknu s žertem, „budiž vítán, půlnoc sic!“Jenom to a více nic.

Přejedu si čelo dlaní, hlasně pravím bez meškání:„Hoste, pane nebo paní, odpusťte mi, že jsem hnedneslyšel, mne spánek přemoh, proto jsem já také nemohrychle zvolat: vstupte jen!“ — Otvírám své dvéře teď,ustupuji, aby vešel — marně držím dvéře teď —Venku temno a nic víc.

Hledím v temno, dlouho čekám, vlastních myšlének se lekám,mnyšlének, jež nikdo ještě z smrtelníků nemyslel —kolem děsné temno ale, ticho spolu v síni malé,jeden zvuk jen: Leonoro! temnotou tichounce spěl,ozvěna poslala zpět jej, jak byl v temno tiše spěl —Jenom to a více nic.

Jdu zas zpátky ve komnatu, slyším opět ve úchvatuklepání to; či se matu? Ne, teď silněj nežli dřív…„Ale, ale, klepe,“ pravím, „na okně kdos, brzy zpravímzvědavost svou o tajemství, inu, možná že to div!Přestaň přece, srdce, bušit, bych si vyložil ten div.Je to vítr a nic víc.“

Rázem okno otevírám, a jak v temno ven vyzírám,vletí havran, černý havran, těžkým letem v pokoj můj.Bez pozdravu v nitro vlétá, dlouhým křídlem prach mi smétáse dveří, nad nimiž léta stojí socha. Hle, tam svůjpařát vetkne v bílou sochu, pravý, levý pařát svůj.Letěl — sed a více nic.

Brzy však já rozesmál se: ty jsi tedy toho bál se? —Divný chlapík sice zdál se pořád ještě mi ten pták.Ptám se: „Zjev mi svoje přání; sprostý havran pro zasmánínejsi, hochu, tomu brání cesta tvá a čárný zrak.Řekni mi své jmeno, kmotře, nezjeví mi je tvůj zrak.“Havran pravil: „Nikdy víc.“

Podivil jsem se tu velmi řeči té příšerné šelmy,jenom že jsem z toho slova nestal moudřejším se snad;toť se ještě pranikomu nestalo, že v jeho domuhavran počal pokoj jako starý známý prolítat,na sochu si sedat a zas pokojíkem prolítat,havran jmenem: ‚Nikdy víc‘.

Havran ale, jak by jeho duše neznala jinéhoslova nežli jediného: ‚Nikdy víc!‘, dál nemluvil,ani křídlem nehnul více, hleděl upřeně v mé líce,až jsem konečně zašeptal: „Mnohý druh mne opustil,jako naděje mne provždy, tak mne mnohý opustil —“Nato havran: „Nikdy víc.“

Žasnul jsem nad touto řečí, čím víc myslím, tím je většíudivení mé: ten předčí rozoumkem svým celý svět!Někdo asi žalem hnaný, neštěstím již uondanýcvičil v mluvení havrany, vměstnal sumu všech svých vědv jedno slovo, v píseň hrobní štěstí svého a svých věd —v jedno slovo: nikdy víc!

V srdci staré boly pálí, rty se ale pousmály,myslím: zdalipak se vzdálí, sednu-li si před něj tam?Postavím svou židli k dveřím, myslím, sním a stopy měřím,fantazie v rýmy vlévám a otázku přemítám:proč ten černý pták sem přilít, otázku tu přemítám,co má být to: nikdy víc!

Tak tu sedím s tíží v duši, ticho žádný z nás neruší,prsa jsou mi pořád užší, svíralť je ten havran zlý.Kladu hlavu ve polštáře, z lampy padá na mne zářea na havrana, jenž k soše zdál se býti přirostlý,k soše bohyně Pallady Athény jak přirostlý — —Tu zaslechnu: Nikdy víc!

Její hlas to byl! — A hle, tu vzduch pln vůně jako z květůpojednou, snad z jiných světů!? Kouzelně to vonný vzduch!„Blázne,“ dím a slze roní z očí se mi, „touha po níby tě více nemořila, zapomenutí ti bůhsesílá; máš zapomenout, tím tě obdařuje bůh!“Havran nato: „Nikdy víc.“

„Ha, proroku! Mne nestraší, jsi-li v spolku s satanáši!Duši mé, ach, pokoj dáš-li, jedním slovem, prosím tě!Zde v tom místě plném žalů, plném kletby, plném palů,neukojných, sžírajících nitro, prosím, řekni mně:zdali najdu ukojení věčných bolů, řekni mně!“Nato havran: „Nikdy víc.“

„Ha, proroku, ptáku černý, posle z pekla ty příšerný!U nebes, k nimž zvedá věrný věřící zbožný zrak svůj,zapřísahám tebe ve vší strasti duše, jíž netěšínic než naděj na shledání — řekni, zdali někdy duch můjsejde s Leonorou zas se? Sejde s ní se kdysi duch můj?“Nato havran: „Nikdy víc!“

„Poslední tvé slovo je to! Zlé ty zvíře, buď prokleto,divě krev rozbouří mně to! Zpět do pekla ve říš svou!Odleť zase, nezanechej ani pírka zpět a spěchejven z mých zdí a neruš moji samotu, byť truchlivou,nepřitěžuj přítomností samotu mou truchlivou!“ —Havran nato: „Nikdy víc.“

A tak havran dosud sedí, na mne dosud vážně hledí,ani slova více nedí, jeho oko plápolá —Démon černý! Socha bílá! Lampy svit stín jeho sstýlána mne temně; srdce moje, zdali tomu odolá?Zdaž unikne stínu tomu, zdaž mé srdce odolá?Nikdy, nikdy, nikdy víc!