Můrka

Můrka u večer se vloudilado příbytku lidského;ve tmavém se koutku ukryla.Aj tu vidí cosi lesklého —„Co to?“ na mysli přemítá,snažně kolem toho lítá.„Jaká to krásota!Jaká to jasnota!“Chvátá do lesku toho milého,požíti chce jasna přelibého. —V oheň vlítne;mrtvá slítne.„Vězte, že co krásné nám se zdá,často záhubu jen v sobě má.“