Poděbradský zámek

K výši tvé když oko nesu,zámku slavné paměti,proč se v celém těle třesu,písní tě chtě slavěti?Krásné dávné minulostiduše volá v obraznosti.

Hrdě, jako v širém mořistrmí věčné skaliny,hledíš, anyž se ti koří,na rozlehlé planiny;výškou vlastní hlásáš králevýšku slávy neustále.

Jiří! — s zvukem jména věkyzápasili lítý boj;Ó, což mohou věků vzteky,ó, což může časů vojproti stojazyké chválectěného co boha krále?

Jiří! — kdož by hodně tebev písni žádal chváliti,chěl by zatmět světlo nebe,okem slunce spáliti;dechem zbořit hrdé chlumy,prstem zvrátit světy v rumy.

Jiří, tvé když oko bdělo,v zámku tvém se oděním,srdnatostí mladé stkvělorytířstvo, svým zbrojením:pod tvou vládou v každém bojizvítězili lvové tvoji!

V zámku tvém se cvičívalasíla mladá zbrojných ruk,z kratochvíle vysílala,oko cvičíc, mrštný luk,když se vůkol přímé báněsnášívalo šedé káně.

U vrcholu stkvělé věžena vysokém okřídlíkrál lev, vlasti drahé střeže,míval pěkné obydlí:bystře hleděl na vrch božský,jak i na vrch krkonošský.

Dávno tady oněmělyzpěvy reků vítězných,jimž vstříc jdouce dívky pěly:Vítej! v písních líbezných;echo zde se zůstavilo,bývalost by vyjevilo.

Kdež jest jinoch, v jehož okuohen jiskřil, brouše seč?Kdež jest dívka, která k bokupřipiala mu ostrý meč?V nadšení jej políbila,láskou k vlasti roznítila? —

V pokornosti labské pěnylíhají zdi vznešené,jak se dotknou —jaké změny!ječí proudem zděšené,houžví spiaté silné pltív okamžení vírem shltí.

Ale spíše vekostálýKrkonošský zmizí hrad,nežli oněmějí chvályjména Jiří z Poděbrad!Pokud Čech, tak toto jménos poctou bude vysloveno.