A zpívám, co zpívati musím

Ó janku ztřeštěný, svět ke mně dí, ó žalný blázne,ty zpíváš teď, kdy louka pusta je a pole prázdné?Kdy lesy v jeseni strnuly bez dechu a života,kdy na větve se jim již věsí smrtná dřímota?

Jenž nedoveď jsi vyzpívat své léto a své štěstí,teď v zimě pod sněhem snad, ubohý, chceš kvésti?Jenž k šalmaje jsi melodii neznal nalézt slov,teď pěti začínáš, když nad hlavou ti shořel krov?Teď šílenství kdy třeští mráz v tvém zpustlém hvozdě,ty nechápeš, že pro tebe i zemříti je pozdě?

— Mně lhostejno, co je neb není. Co má být, to zpívám,a zpívám, co zpívati musím;a písně své jak svého dechu já v sobě nezadusím.Ne píseň zpívám: mnou spíš píseň nová zpívá,jak vítr zpívá, když protéká lesem:tak ve mně vře a tak je živá.Chce dozpívat se pro mne nového jara i nového léta,chce dozpívat se jistoty lepšího světa,chce přes smrt přenést mne jak ptáka přes moře,chce času smát se v líc a chechtati se prostoře,chce dálku popírat a zlo a zradu času jako lidí,chce ze tmy světlo vykřesata z nutnosti jha svobodu chce vypustit a zříti ji se smát.

Chce smrti osten ulomit a peklu hrot.

Chce radosti se dozpívat, jak pták se hnízda dotvořil,čas věčnosti a sen se ve skutečnost vlil.

A lhostejno mně, zda to lidem vhod:neb cítím, víc že nejsem já než boží píšťala,jež šťastna je, že na chvilku dech Jeho schytala.

On je to, který v nitro moje dmýchá,až plamen zdvihá se a chválu a čest zpíváMu z muk svých ticha.