Slečně (Fabie)

Zda vzpomínáte, slečno, posavad?Byl květen, všady písně, barvy, vůně,háj, keř, to listů jen a květů tůně,co pták, to křídel chvat!

Já čet’ vám aktovku tak trochu plačtivou,kde citu bylo dost, však málo obratnosti,však o niž jsem se chvěl pln útrpnosti:tak choré o děcko zříš matku pečlivou.

A vy jste shovívava poslouchala,a často úsměvem mi kynula: Jen dál;a já čet’ ubohý hoch lesů, polí, skal,jak před ním královna by stála!

Jen čistá obloha a váš tak dobrý zrakv hlas, který selhával zas novou sílu lily,až v moji idyllu tón dramatu se chýlí,kterému vysmíval se ve blankytu pták.

Leč jednotvárný stal se dál můj hlas,zněl jako píseň, jíž jsem naslouchával,když lesy v jeseni chvěl větrů návaljich haluzemi třás’.

A v posled (odpusťte, já chybil, vím to dnes)já čet’ jen zrakem, okny dokořánse stromu na strom byl jsem hnánaž domů, daleko, v svůj rodný kraj a les.

Až odtud dvě stě mil, v kraj mlhavý,já stráně zřel, kam slunce zlatem střílí,a otce, jak zří zralé na obilí,na oves posud modravý.

Ach ano, to jest on, jak sníh má bílé vlasy,je shrben práce jhem, již převzal rád,a klidně vidí nyní zvolna zráta prsty propouští své drahé klasy.

Ach ovšem, den co den u svého pluhu stál,a brány železné ved’ v země hroudu,sám símě vybral si a Boha souduzdar úrody své přenechal.

Co prací dědů svých zhrdaje v boji tuhémjá vzdálen domova, zkad mízu svou jsem pil,jsem v pole neplodné, ach v pole dumy sila perem oral jen, kde otec pluhem.

On táhl brázdy své, já sen a pláčjsem v dlouhé, prázdné verše spínal v rým,on házel trní své, já srdce s citem svým,já básník a on rozsévač.

A přece jemu jen, co nasil vyklíčilo!On pouze pšenici má bez plevele,a dílo nové, jež já tvořil smělé,jen pro ptáky a jen pro houšť skalní zbylo!

V tom slovo »konec« stálo v rukopisea duše moje k vám, jež posavadjste pilně poslouchala v čilý chvatz azuru dálky navrací se!

Však můj verš poslední juž dozvučel,pěnkava žvatlavá, jež s větve odletěla;»Je krásný ten váš kus!« jste upřímně mi děla,však »nepodařil se,« přec vnitřní mi hlas děl.

A smuten k domovu jda městem jako duchjá otce svého zřel, jak mezi snopy stála na troskách svých snů jsem trpce litoval,že opustil jsem jeho zem i pluh!