Lidumil

Dvé něžných sourozenců:chuděrka sestra, bohat byl on.Bohatci děla chudá:„Kousek chleba mi dej!“

Chuďasce odvětil bratr:„Dnes aspoň pokoj chci mít.Dnes pánům konšelům strojímsvůj každoroční kvas.

Z nich jeden má polévku želví,ananas druhý má rád,ten třetí bažanty jídá,nádivku z lanýžů v nich;

ten čtvrtý ryby jen z moře,pátý lososa též,ten šestý, ten žere všeckoa pije ještě víc.“

Chuděrka chudá sestrašla lačná domů zpět,tam na slamníku si vzdychla,pak nedýchala víc.

Což, umřít musíme všichni!Ta s kosou si potom šlapro bohatého bratra,jak pro sestru šla dřív.

A sotva ucítil bratrblížit se hodinku svou,hned pro notáře poslala závěť se diktovat jal:

Nadmíru značnou částkouobmyslil správu škol,byl k duchovenstvu štědrýa k menažerii též.

Obzvlášť pak pamatovalna zbožné nadáník pokřesťanění židůa na hluchoněmých dům.

Svatoštěpánské věžidaroval nový zvon,ten váží na pětset centůa nejčistším kovem zní.

Zvon je to hlaholícía zvoní nocí dnem;vyzvání, jak byl slavnýa jedinečný ten muž;

kovovým jazykem hlásákaždičký šlechetný čin,jejž kdy prokázal městui občanům všechněch věr.

Ó dobrodinče ty lidstva,jak za živa, ve smrti dálzásluhu mecenášskounechť vyzvání hlasitý zvon!

Byl nákladný pořádán pohřeb —nádhera, přepych a lesk;v pobožné úctě se tísnila lelkoval sprostý lid.

Na způsob baldachýnubyl černý vyzdoben vůz,v třásních mu padaly s bokůfábory pštrosích per.

Na rakvi stříbrná látkastříbrný kryla plech,na černém podkladu stříbro,to věru byl vybraný vkus.

Spřežení šesti ořůpokrýval smuteční flór,dolů až k podkovám splývaljak těžce řasnatý plášť.

Černých lokajů průvodtěsně za rakví šel;sněžné si drželi šátkypřed hořem zarudlou tvář.

Všech honorací městabyl dlouhý, předlouhý voj,kočárů parádou chmurnýchza nimi drkotal tlum.

V tom pohřebním průvodu arcinalézali se téžpáni konšelé města,však jeden chyběl z nich, žel;

to ten, jenž tak vášnivě mívalbažanty s nádivkou rád:bylť nedávno před tím zemřel,neb lanýži přecpav se, puk.