Jarní IV

Já zanevřel na svět a v samotuhor zanesl šedou svou chmúru.Však jaro svou dcerušku navedlo:„Jdi pomalu k němu vzhůru!“

A dceruška Zeleň hned šla a šla,a žebroní s slzičkou v oku -co dělat, s tím nevinným dítětem,jdu - po jeho jdu už boku.

Kde který je strom, honem setřásámně na ruce květy své svěží,kde které je žitečko na poli,mně radostně v ústrety běží.

Kde který je ve větvích zpěvný pták,mně nad hlavou písničku zvoní,kde který si povídá šumný les,hned tichne a mně se kloní.

Jsem pohnut. „No víte, ta srdečnost- to musím říc - ta je vám ku cti!Kdo miluje člověka řádného,tou láskou i sebe uctí.

Já v prsa si zkoumavě nahlédáma šedou tu chmúru v nich plaším -no víte co - já se vám podávám:jsem tedy zas letos vaším!“

Jak pahrbek vedlé to uslyšel,hned radostí na nebe ječí:„Vem honem svůj bukáč a dělej hrom,ať sláva je ještě větší!“