Jarní VI

Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:ženských tu naseto valné jak ku poradě,vedlé nich, kolem nich hemží se děti -jak vřeští, jak piští to lidské smetí -a já tu prostřed sedím!

Ach - hlava jde kolem, sluch můj je rozechvělý,zrak můj už znaven a mozek už zmámen celý -vše točí se, běhá a tančí a skáče,vzduch plný výskotu, smíchu, pláče -protivné, děsné hlasy!

A teď - je to drzost! Dvouleté asi roběchytlo mou nohu a opřelo ručky obě -ne, namísto kloubů mu důlky v nich sedí -a pitomě, tázavě na mne hledíveliké, modré oči.

Mám trestat je rukou? Houknutím zahnat robě?Rozpaky rostou, já nevím, co počít sobě -a pojednou - pravím vám znenadání,jak stalo se, neví snad pánbůh ani -držím to dítě v klíně.

A tisknu je k sobě - měkké mu hladím vlásky,hlasem pak kdysi jak za doby první lásky,když panence vyznání činil jsem štkavě,teď tážu se plaše a zajikavě:„Děťátko, máš mne rádo?“