Chodící zvon

Kdys dítě jakés nechtělose v kostel nikdy bráti,vždy v neděli proč vědělokams’ do pole se dáti,

Dí matka mu: zvon zvučí tam,tak dán ti příkaz dítě,a nezvykneš-li chodit v chrám,zvon přijde, vezme si tě.

Tu dítě však si myslí tak:zvon v stolici a věži.Již dalo v pole se a jakby ze školy tam běží.

Už zvonu, zvonu dozněl hlas,ba, prášila jen máti.Však hrůza v zápětí i žas!zvon, hle! se za ním klátí.

Tak rychle klátí se, že div;tu dítě hrůza chopí,jde, běží jako ve snách z niv;ten zvon se na ně sklopí.

Však sezná chvíli svou, jen skoka obratnou již pílíto přes pláň, křovím, přes potokse v kostel, v kapli chýlí.

Hod, neděle kdy nastává,se vzpomínka mu vrátí,jde, zvon jak zazní, nedáváse osobně jím zváti.