Překrásné kvítko

Já divukrásné kvítko známa jsem po něm roztoužený;rád vyšel hledati bych je sám,avšak jsem uvězněný.Mně boly nejsou malé jen;neb když jsem chodil svoboden,tu míval jsem je blízko.

Z těch zámků strmých kolkolemmé oči těkávají,ač na vysoké věži jsem,je hledy nejímají.Kdo před můj by je přines zrak,nechť rob, nechť rytířský má znak,on mým by zůstal druhem.

Tvůj, krásně kvetouc, slyším hlaszde pod tou tvojí mříží.Mne, růži to, myslíš jistě as,ó, rytíři, jejž víži!

Jest vznešená ta mysl tvá,i vládne květin královátéž jistě ve tvém srdci.

Tvůj nach ten všelikou měj čestv zeleném svrchním šatě;a proto dívkou žádán jest,co šperk i klenoty v zlatě.Tvář krásná krašší vínkem je tvým:avšak ty nejsi kvítkem tím,jež mnou jest v tichosti ctěno.

Ty růže hrdě vždy se pneša toužíš k výši stále;však bude milá milka téžmít lilie zdobu k chvále.Kdo srdce v věrných prsou máa čistým jest, tak jako já,ten nejvýš si mne váží.

Já cudný, čistý sice jsem,a prost jsem mrzkých hříchů;však musím být zde zajatcem,se soužit v pustém tichu.Tys' obrazem mi krásným sic,v němž cudné panny vidím líc:však vímtě o milejším.

Já, karafiát, jsem to snadzde strážce na zahradě,jakž jinak s takou péčí dbátchtěl starec o mne v sadě?Kol krásných listů tíseň mám,co žiju vůni vysíláma tisíceré květy.

Já karafiátem nezhrdám,ples zahradník jím mívá:hned na světlo jej staví sám,hned před sluncem jej skrývá;však co oblaží hraběte,to nádherně tak nekvete:je květinka to tichá.

Jsem sehnuta a schovánaa neznám mluvit k uším,že příležitost podána,však mlčení své ruším.Kdy o mně, chudáku, snad sníš,jak bolí mne, že nemohu v výšti veškerou vůni vyslat.

Rád fialinku dobrou mám,vždyť jest tak skrovné kvítí

a překrásně voní; víc však ždámpro trpký bol svůj míti.Již musím vám to říci všem:zde na skalisku vyprahlémmou milku nelze najít.

Tam dole, potoka kde břeh,tam věrná žena chodía tiše vzdychá mnohý vzdech,až čas mne vysvobodí.Kdy utrhne tam modrý květa „nezapomeň!“ šeptne ret,tu cítím já to v dáli.

Ba v dáli věru cítit tu moc,když dva se rádi mají;a proto žaláře mne nocaž dosud živého tají.A srdce-li div nepuknejen zvolám: „Nezapomeň mne!“tu zase v život se vracím.