Tristium Vindobona I.

Tak už jsem viděl leto v skonuv svém dobrovolném vyhnanství,už podzim plný teskných tonůa šedých mlh tím městem chví.

Vše jako u nás. Den tu za dnemse táhne zvolna ospale,a každý přijde s vlhkým chladnema nálady pln zoufalé.

Zřím oknem ven. A kapuc šedousi nebe vtisklo na líci,a šedé mlhy rubáš předoupo šedé, smutné ulici.

Tu a tam smutné tváře mihnouza chvilkou v okně zavřeném,a lidé, ulicí již tíhnou,se zdají trpět těžkým snem.

Vše jako u nás. U nás!… kde to?Jak podivně to zachví v ráz!Vždyť jsem tam trávil ještě leto –v tu stranu může byt to as!…

Jak, leto?… Ne, to už je déle,už o pár hezkých roků dřív –ba, zdá se mi tak nyní cele,že nežil jsem tam jaktěživ…

A všecko to, ta místa známá,ta Praha, moji přátelé,i hradčanské to panorama,i západy ty zardělé,

i tóny zvonů za večerai kouzlo našich promenád,pohledy, smích a slova sterá,vše, co jsem měl tam tolik rád,

vše, co jsem žil, ta zima dlouhá,i krásné, slunné podletí,vše, vše jen pohádka je pouhá,vše žije jen v mé paměti!…

A zas zřím živě kraj ten známý,tu zamlženou dolinu,v ní domy, řeku, věže, chrámyod Žižkova až k Petřínu –

a mě to náhle teskně bodne,a předtucha jde srdcem mým,že Prahu víc, ni město rodné,už nikdy, nikdy nespatřím!…

Eh, je to hloupost, říkám denně,snad nemoc nervů v rozkvětě,konečně zvyknu této změně,jak zvyk' jsem všemu na světě.

Však co to platno!… Člověk splatíteď sudbě svojí na vždycky,nad čím se jindy usmívatichtěl hrdopyšně, cynicky…

A chápe nyní v zadumánízde pod cizími oblakyto žhavé Odyssea přánípo mráčku kouře z Ithaky.…