Prvního května

Alejí dlouhou, kam proud slunce padá,teď proudí život. Kočárů hřmí řadabez konce, pausy. Lokaj premovanýs kozlíku hrdě hledí na vše strany;paprsek slunce jako bleskem kmitápo uzdách koní, v řemení se chytá,v stříbrné knoflíky, jež lokaj má i kočí,též v lesklý cilinder jim nahoru si skočía sjede v kočár, z modrého kde stínu,jejž vrhá parasol a z třásní musselinu,z hedvábí, krajek mihne dvé se tvářís brilianty v uších, které ohněm září —v prstenech ruky, v řetězu se koupá —jenž na vestě se vedle pánu houpá —a paprsek ten slunce ušlechtilýkočáru lesklou záď si zlíbat pílía nechá zaplát ve své glorioleerb ctihodný, jenž malován tam dole —a již se vrhá v příští kočár v mžiku,a líbá zas. Zde barva slunečníkua hedváb šatu jsou snad trochu jiné,však lokaj napřed a erb vzadu kyne,jak u prvého. A již zase hřmí tudál nový kočár ve slunečním svitu.

Tak letí dvůr kol, šlechta, peněžníci,vojáci ve své uniformě skvícíalejí dlouhou, jež se v dáli tratí,že nedovedeš konce rozeznati.A klenbu tvoří korunou svou svěžímohutné kaštany, zář slunce na nich ležía proniká je, v ní se chví prach zlatý,jak lehké sloupy, natažené dráty.

A jimi dál a dále hřmivým letemvše míjí, co se velkým zove světem …

Po stranách aleje široké cesty vedou,prach, zvířen kočáry, v ně padá vrstvou šedou,stín jenom dopola je na ně vrhán snětmi.

A po nich proudí teď i s ženami a dětmisvět dělníků. A v něm se pestří šátky,kloboučky dětí, šaty z levné látkya tváře zapadlé a zaschlé, žlutéa zrak, jenž kmitá v hloubi jamky duté.

Tak jdou, pět, deset vždycky v jednom sboru,cigarry kouří klidném ve hovoru,o počasí dnes, vzduchu, o své práci,na předešlý máj vzpomínkou se vrací,a ženy jejich dohodly se právěo špatných bramborách, o drahé kávěa rozkládají a se živě smějí,a pod jupkou jim svadlé prsy chvějí.

A děti pobledlých a vpadlých lícíse kol nich honí v křiku skotačící,za šat se chytaj’, až nadávkou a ranoujsou na chvilinku odhozeny stranou.

Jdou všichni krokem pevným, odměřenýma jenom chvilkou hledem zamračenýmzří v aleji — však bez záští a vzteku— to mračno v oku je už řadu věkůa dědí se. — Zří na ty zlaté trety,lokaje, erby, lehké toilettyjak na nicotnou hloupost. Klidně věří,že nad jich věcí se již jitro šeří,že vyjde slunce a to bude jejich.To zde pak zajde změny ve peřejích,to všecko zmizí. Pak snad tímto tretemples udělají ženám svým a dětem,to vše jim dají za hračku. A vyčkávajíjen s klidem, jak ty červánky jim vzplajía slunce jak. Je věcí světa právě,zda v moři krve nebo nekrvavě.V to příští, kam svět zří pln hrůzy, žasu,zří s čistým svědomím a plni jasu …— — — — — — — — — — — — — — — —Prochladlým vzduchem slepá tma se sejena dlouhou alej … Vítr listy chvěje …kus tmavé oblohy lze stromy zříti,jak stříbra kapky na ní hvězdy svítí …

A středem aleje, kde v lesku dennímkočárů řada hřměla rachocením,ten velký svět, dvůr, šlechta, peněžníci,vojáci ve své uniformě stkvící —teď valí proud se černý, mnohohlavýjak bizarrní a děsný netvor tmavý,ženy a děti, muži podnapilí.Cigarry rudé jak by zraky byly,jimiž ta hrozná valící se tíhana všechny strany po obětech číhá.

A hrdla jejich, ochraptělá řevem,se otřásají hromným, divým zpěvem,tou »Hymnou práce«!

A tak táhnou, pějí,

výskají, piští, chechtají se, klejíohromným proudem, jemuž konce není,vstoupají z Prátru v město, na dláždění.Plyn ozařuje nyní fantastickyten nekonečný pestrý chumel lidský.Ty žluté tváře rdí se, zraky žhavépříšerně hledí z jamky oční tmavé,čepice, klobouk stranou pošinuty,na prsou košile jsou rozepnuty —a krok jich duní, hřmí; tak táhnou, pějí,výskají, piští, chechtají se, klejí,zdvihají pěstě, pohrozují rukouholemi ve vzduch a do dlažby tlukou,ulici plní proud ten rozkypělý,krám zavírají, kdo dřív nezavřeli.

Vymřelým městem proud se dále šine,překážky nezná) hučí, hřmí a plyne …A maně zříš, zda nejeví se okuuž dnes ta dívka elastických bokůpřed nimi jdoucí v ruce s rudým cárem,s frygickou čapkou, v oku s pomsty žárem,bosá a divá, s divokými heslyMarseillky dítě, jak ji Doré kreslí,a nejde-li s tím proudem rozkypělýmúčtovat dnes už s lidstvem sbankrotělým …