Posvícenská mše

Silnice ta od formanů prokletatisíckrát, ač přímo k nebi míří.Nadšen pro ni byl by leda poeta,který v slastech nezažitých hýřía na měkkém drnu leže, zdoladivá se, jak namáhavě kolavozu formanského vzhůru spějí;vozka hřeší na původce její,skřivánkové na jaře v to pějí.Pod vrcholem, u samého temenenáhle zdá se, že se tratí v skále.Jdešli, těsným průkopem tě proženea v kraj jiný uvede tě v mále.Stanul jsi tu na obrubě kotlinyposadil se znaven pod kamenný kříž.Vrchy lesnaté kol trčí dál i blíž,dole řeky vidíš hadí průviny.

Ticho nahoře. Však poslyš! Hlahol zvonůzaléhá sem z hloubi. Odkud ? Pohleď jen,pod vrchem se, že bys přehled’, krčíbílá vížka, pod ní kostelíček zas.Ještě níže, na úpatí sklonuk domku domek, chatrč ku chatrčitulí se, jak ovčák by tam stádo pás’.V středu zámek se zdí oprýskanou,nad níž sedlaný se hrdě zvedá krov,za ním pivovar, kde nouze o várky,pak už nic, leč pastouška tam stranou.

To je staroslavný městys Chudákov,listinou jenž králem Janem danouobdarován čtyřmi v roce jarmarky.Teď tam zvony slaví, a to nenípro lecjakou snad jen všední příčinu.Vizte! Kouř se valí ze všech komínůku cti zítřejšího posvícení.Jaký ruch to budí v Chudákově!Posvícení! Co je v tomto slověradostí a plesů, nadějí a snůpro mládež i staré! Žádný z ročních dnůnečekán a nevítán tak vřele,vždyť tu šťasten každý chce být cele.Hosté, hody, hudba, zpěv a hlučný rej —kdo chceš býti vesel, k Chudákovu spěj!

Ano k Chudákovu! To se řekne!Právě z Chudákova semo přicházístarý pán, a pod kříž stoupna v nesnázičapku s hlavy ustarané smekne.Chladný vítr ze strnišťat vanev šediny mu zřidlé, pocuchané,on však nedbá. Nakloněnou majek zemi starostmi i stářím svadlou tvář,bručí zpěvy cizí v našich dědinách,cizí slova jakás plná taje.Pravá ruka do taktu se kývá,levice pak pod šosem se skrývá,hledajíc tam skrytou ve kapsářpřítelkyni v nouzi, hnědou sandavku.Družku věrnou, pevnou — totě slovo! —nerozdrtí kolo formanovo.V lůně jejím nikdy nevyčichnetabáček a v popel nevysychne.A čí nos ji zvětří, ani na dávkunečeká a jako z děla kýchne.

Již ji našel, otevřel a hbitětřemi prsty kořisť nosu v oběť nes’.S rozkoší ten vssál ji okamžitě.A jak hrom, když v pustý zaburácí lesze hrozivě valících se oblaků,zavzněl výbuch, že by z něho hanbuvěru ani Perun sobě nečinil,spíš by kantor hromovládce zastínil.

V odpověď zní z šera: „Pozdrav pánbu!“

Kantor vzhledl. Obrysy se nejasnéna něj z přítmí — až z nich strach jde — noří.Na kratičkých nohou břicho úžasnéširoké i plece. Divný opak tvořík tomu štíhlý, dlouhý, nachýlený krk,na němž hlavička jak makovička.Volný má to krok, jejž doprovází hrk.V učiteli duše polovička.

„Každý dobrý duch chval Hospodina!“Zvolal zblednuv, ku kříži se vina.

„Na věky až věků, pravím, amen,“odpovídá zjev mu smíchem veselým.

„Vy to, pane bratře?“ hlasem rozchvělýmchudákovský učitel se táže.„Nu, již uleknutí toho neželím,příchod váš mi s duše svalil kámen.Je to nápad! Na záda sám váževelebnou si basu! Však jen když jste sems „káčou“ přišel tvrdit naši muziku.Naše nebožka, kéž dřímá sladce,za své vzala u muziky v hádce.Zdar teď jist už našemu je podniku,mše to bude krásná, k podivení všem.A teď pojďme! Vždyť už pozdní chvíle,a vy hladov, žízniv po cestě jste as —z Kozobud sem horácká je míle.Pojďte, žena čeká s večeří juž nás.A tu basu dejte, ponesu ji sám.Nechcete? Nuž, nesme aspoň spolu,však se nyní věru dobře půjde námza hovoru stále s vrchu dolů.“

Sestupují. Oba nesou basu,chudákovský napřed, v zadu z Kozobud.Světla vstříc jim kynou v milém jasuz městečka a vítá zpěv a zvuky dud.Chudákovský vypravuje cestouo přípravách velkých k posvícenské mši,kterak chodil jako za nevěstouode školy k škole. Teď však nejlepšíže si hudebníky zjednal z třídně,ba i zpěvačku že získal z Vídně,na blízku jež léto tráví u strýce.Zakládá si, vidno, na ní nejvíce.Hlas má jako s nebes anděl zrovna,vložku zazpívá prý od Beethovna.Od Vitáska mše. To bude krása!Pomyšlením jeho duše jásá.Domácí že síly stejně zdatny jsou,rozumí se. Nebe zplesá božskou hrou.Ukážou, že zde též něco svedou,velebníčkům, pánům, kteří sjedouz dálky se i z blízka, ba pan vikář semzavítá též, jaká česť to všem!

Dřív, než řeč tu, skončili svou dráhu.Již je učitelka vítá s prahu.

Jasné, chladné ráno. Hlahol zvonů,davů vystrojených šumot v řadách bud.Žebrák ukazuje zmrzačený údpodle cesty sedě v lidu shonu,úpěnlivým hlasem vřeště otčenáš.Zde pak serbus, bdělá města stráž,s kosinkou si hrdě vykračujeu vědomí úřední své váhy.Však tu dlíti čas nám nestačuje.Neradi ač, přec spějeme záhyku kostelu a po schodech točitýchna kruchtu již vstoupili jsme těsnou.Ejhle chaos, zmatenici děsnoukolem pulpitů a varhan bočitých!Dole v chrámu vystrojeném ticho.Zde však šumné šukání, zde rachot, ruch,laděných zvuk nástrojů zní licho,šustí partesy a v měchu hučí vzduch.

Táhlé „a“ se z útrob varhan dere,na housle tam kdosi kvintu bere,rány v kotly temně duní z pozadí,basa zabručí a trubka vřískne,prostořeký klarinet si pískne,kluků zpěvný sbor kdes v koutě dovádí.Chudákovský učitel v tom tlumuvěhlasný jak vůdce vévodí a pán,moci své si vědom, svého umu,rudý nos mu září, ač jest ušňupán.Kostěnými okuláry obzíráarmádu svou, měří přísným hledemdrobnou mláď, však vlídný úsměv rozstírápo tváři se jako mraků středemproniknuvší luny jas, když otáčík řadám spojenců se, ochotníků.Ruce tiskne, pikslu dává, díkůmedem oplývá a div že postačívítat pány bratry hubičkami.

V středu kůru vystrojené dámyvidná líc, ni hezká, ani nehezká.Toť ta, jak děl Chudákovský, nebeskázpěvačka je z Vídně. Sotva uráčímrknout okem, již se kůru vládcepo rozkazech jejích táže sladce.Hned jak přišla, stará pro ni lenoškaz sakristie přinesena schválně;sedla do ní jako triumfálně,a mdle zase, bezvládně jak nebožka.Spíraje se o lenošku nedbalek ní se mladík sklání, sklíčko v oku,které z bledé tváře hledí ospale.Modní temný kabát těsně k bokupřiléhá mu. Černý, krátký vous má, vlas,k tomu tváře „intresantně“ bledé,k uchu dámy rety sklání, tlumí hlas,důvěrně i tajemně si vede,jako by šlo nejmíň o tajemství státní.Mnohé ucho napíná se na zvědy,mnohé oko zpytuje je pohledy,avšak přítomni jsou také lidé špatní,podezřivi, kteří v duchu hádají,co „té z Vídně“ mladík v ucho lepí,že jsou nové jako staré klepy,jež on sbírá namáhavě po kraji.

Volný kruh je kolem z Vídně cizinky,ostatní se tlačí ochotníci.Za půlmistrem nafoukaných lícíučitelův mládenec se prostinkýskrývá stydlavě, s ním skromný stejněřemesníček skrčuje se do koutu.Drobné zpěvačky tam stranou v hejněštěbetají, smějí se a z kornoutupři tom pilně pomlsují cukrátka.Známý nám již basař u pulpiturovněž jako jeho nástroj buclatýusmívá se na svět plnou tváří.Blíže něho v poctivicích na vrátkave kaputu modrém, dlouhém na paty,hubený jak tyčka, plný citu,který z modrých, smutných očí záři,dumá nad svou flétnou panský zahradník,počestný to vdovec vlasu prokvetlého.Nebožce, jak nectné tvrdí huby,jež dřív byla v zámku komornou,za hraběcí lásku převzornoumilostivě dán byl jako náhradníkz poručení chlebodárce svého.Ta ne jeden, dva prý zlaté zubykromě ctností přinesla mu do věna.Její vádou budila se ozvěnav starém parku od rána až k noci.Trpěl mlčky, až mu ku pomocipo let řadě přichvátala hodná smrť.Neprch’ smutek od něho jak plachý chrtani potom. Manžel milujícíposlední česť drahé polovicineslýchaným vzdal až dotud skutkem:za křížkem hned s muzikanty kráčel,na flétnu hrál, slzami ji smáčelpochodem jda vážným se svým smutkem.Za nim hleďte paní hořké ctitele!Rudý nos mu září jako svíce,divý knír a divočejší kštice.Hřmotné údy ve vojanském kroji,šedesátku ač má dobrou na těle,hruď mu široká se zdouvá chloubou,že jak druhdy Israel v zdi Jericha,i on trčel v nepřítele s troubou.Často sobě z hloubi duše povzdychá,mní, že není po zásluze vážen.V neděli však za to bývá blažen,na kruchtě když po vojansku stoje,umění své vlévá do nástrojeplechového, avšak ještě víceosvědčuje svoje zdravé plíce.

Vizte, co se vzadu vrtí tam?Jako kropáč nejsvětější hlava,divě jiskří očka popelavá,ohání se prudce paličkami.Kdo ten zuřivec je — pán bůh s námi!Upokojte mysl, toť pan mistr Potěh sám.Jindy do kůže on píchá ruče,dnes však, běda kotlům, do ní tlučejakby ze msty, k ulevení žluče.

A kdo ten, jenž jako tyč se skláníku břicháči? Šedý vlas kol skránívisí mu jak starý došek při uchu,ret i chřípě lačně lapá po vzduchu,dech pak jemu táhlým hrdlem chvistáz hrudi vpadlé. To je tenorista,takto však, když není posvícení,ba což více! když ni svátek není,krejčovským je mistrem. Cvalík plný zdraví,se kterým pan mistr tak se mile baví,je pan starý; hlučný mocný hlasprozradil, že v Chudákově zpívá bas.

Zvolna naplnil se kostel. Chudobnýboží stánek to, kde různé slohy,které v Čechách druhdy vládly, nezdobnýkomisní um a vkus přeubohýv nelad spojil, že až hrůza zříti.Okny polo zazděnými svítíslunce na stěny jen holé, očadléobjevujíc jejich sešlosť zraku.V koutě tam se skryla havěť draků,a tam zase, omítky zpod opadléroseta se gotická nám jeví.Vše to kryje místo klenby dávných dobstudem rozpukaný z lepenice strop.O oltářích, nedělejme zmínky,parukové to jsou kudrlinky.Chrám už pln jest. Hlava vedle hlavy,že by jab’ko nepropadlo davyduší zbožných z celé kolátury.

Jaký pohled na tu tíseň s hůry!Na stupínek učitel se stavíhledě bystře k dveřím sakristie,až se oko napjaté mu omží.Tam již kluci ministranti v komžičíhají. Z nich jeden, missál v náručichovaje jak děcko, stále sebou šije.Jiný nedočkav, až se mu poručí,řemenem si pohrává, jenž visíode zvonce u dveří, a pohlížís tváří, v níž se divně spolu mísívážnosť se čtveráctvím, kradmo ku mříži.

Sotva k člověku se štěstí přiblíží,již se zase shledá s jeho koncem.Kluk trh’ sebou náhle a pak zvoncem,po prvé — a po druhé — a po třetí.A než zvuk se plným chrámem rozletí,zazní ryčně s kůru, hromu náhrada,chvějícím se vzduchem slavná intrada.

V ornátech co zlatoskvoucích kněžík oltáři se blíží, starý učitelk varhanám si mnohohlasým sedá.Kalkant na měch skočil, pod zátěžíten se níží s ním a zase zvedá,na druhý kdy přesunul se. Buditelzvuku, vítr, ve stroji už hučía než trub a kotlů bouřný dozněl hlas,akordy již plné chrámem zvučímohutně jak orkán, jako příboj zas.

Ale mistr, jenž ty zvuky budí,v slasti dítek svých se nezdá tonouti,čím víc plesají, tím víc se kormoutí,čím se těší víc, víc on se trudí,hněv jím zmítá, krev mu v tváře pudí.Klučík po každé mu stojí straněa on volá, ne on vrčí na ně:„Tondo, kvintu!“ A zas: „Vašku, mixturu!“Náhle ruku vznes’, cos plesklo po kůru,jako dlaň když hlavu zasahuje.Moldánky, hle, Vašek natahujeku pianissima smutně průvodu,předehru jimž mistr přelahodnězakončuje, přes tu malou nehodu,že mu lelkující Vašek vhodněnezastrčil rejstřík.Však již v národumuzikantů veselém se jevínedočkavý ruch. Již nástrojů se vše,hrát co mni, chápe. Chlapci, děvyo partesy se již rozdělili.Dychtiv každý čeká na tu chvíli,jich až hudba, jejich krásné zpěvyzahájí tu slávu posvícenské mše!

Ztichly varhany a regens-choris houslemi se staví před své sbory.Zkušený jak vůdce svoje vojeještě zkoumá před početím boje,tak i kantor věrných zkoumá řady,a když nezří mezery ni vady,vypjav se, co stačit může postavou, —mávnul odhodlaně smyčcem nad hlavou.

Rozletly se chrámem zvučné hlasy,rozkochaly davy kouzlem krásy.

Plesáli tam dole na sta duší,k výši letíc, hudbo! na perutech tvých,na kruchtě se za to v potu tváří svýchpo pozemsku lopotí a kruší.A ta žízeň, která hrdlo suší,myšlénky tak mnohých vábí, zda to hřích?A v tu žízeň dole z krčmy vpadá smích.Ale marně! Není uniknutí.Jako tyran střeží každé hnutíne jen těla, než i mysli kůru pán.Hledem velí, napomíná, nutí.Běda vinníku, ton falešný když hrán,běda mu, kdo noty pod pult hází,či snad s taktem vešel do nesnází,forte hraje, „piano“ když povel dán.Zpěváci a houslisté se třesou,zvlášť ti malí, na jichž hlavy nesounejprve se — na odpor vší fysice —žhoucí blesky páně, hromů tisíce.Samý vztek švec v duté kotly tříská,dráb do trouby z plných tváří vříská,zahradník pak nade fletnou nyje.A co kutí basař? Basař? Pije!Věru! Odkud vzal ten plecháč dlouhý,po němž soused mžhourá očkem touhy,z něhož pivná vůně páchne kolkolem?Zázrakemli pramen vytrysk na holémtady vrchu? Ne, to nápad pouhýmuzikantské duše. V basy útrobuschoval on ten poklad, a když trápížízeň hrdlo vysmolené, nádobuspásnou kradmo z káče vydobývádvířkami, jež zadek její skrývá,a pak chutě ret svůj v nektar stápí,ovšem jenom když má velké tacet.

Zře to mistr Potěh, bledne závistí,kůže bubnů zle to musí splácet.Však on také budoucně si zajistítaký doušek za větrem a kdybytřeba kotel — — Jaké však to vnuknutí?Teď tu velká pausa. Honem, honem!Jenom kuráž, jenom žádné chyby!„Jeden, dva“ a „jeden dva“ — již sklonemschodů sběhnul, noha sotva v dotknutíprodlí na zemi. Jak pták, kdy zvednado výše se letí přímo ku cíli,letí mistr, cestou štulce rozdílí,při tom „jedna, dvě“ vždy čítá, „jedna,dvě“ a „jedna, dvě“ zas. V krčmu vráží.Davem k nalévárně mocnou pažídere se, a čítá stále: „Jedna, dvě.“A již před svatyní nohou v zemi tkvěvždycky rázem první, druhou, třetísklenku prázdní. Pak zas nazpět letís navlaženou dušičkou a počítá:„Jedna, dvě“ a „jedna, dvě“. Však točitákrutou mu jest mukou cesta do schodů.Tři jen takty zbývají mu pouze,ačli nezmýlil se. Nohy dlouzerozhupuje, po dvou bere schody,na bojiště chvátá v rychlém pochodu.Již jak puma, ovšem beze škody,na kruchtu a v hudby souzvuk vpadápřesně tak, jak skladatel to žádá.

Zatím krejčík tenorista v koutuzdatně provozuje svoje umění,přirovnati lze jej ke kohoutu,když se na úsvitě dává do pění.Oči mhouří, šíji natahuje,a co z hrdla, z bezzubých úst vychází,strašidla i duchy bez všech nesnázízahnalo by za půlnoční chvíle.Umělec ten věru krásně kokrhá,srdceryvně, třesohlase kvíle.Jenom „a“ jej trápí. Že jej potrhá,myslil bysi, tvář mu jindy bledázarudne, a hlavu mu to zvedá,prsa pnou se, prohýbají záda.Vitásku, ach, co to na něm žádá,pro bůh, muzikantský vrtoch tvůj?Zahyneli z toho, jeho vrahem sluj!

Jinak soused, tučný sládek strádá.Rozplývá se v sádle, supá jako měch,a hlas jemu z prsou mohutnějších všechjak zvon hučí as tak stocentový.Bílé ze všech nějradší má noty,na nich si jak na pohovce hoví.První slovo v sboru vede jeho bas.Sám král pouště, slyše mohutný ten hlas,strachem vzal by na ramena boty.Tenké hlásky v hlasů starých davudovršují virtuosní vřavu.

Ale odkud skřek ten přežalostnýuši zděšené i ledví proniká,ostrými je poraňuje ostny?Lesem jeda a jej slyše, koníkapobodl bys, ku pomoci kvapilnešťastnici, již snad zbůjník lapil.Zde však hledíš moudře uhnouti se dál.Zpěvačka to, primadonna zdejší,pěje, dnes má chvíli nejšťastnější.Však ukáže oné z Vídně sokyni,umění že také u nich kvete!Jestli může, nuže ať ji zastíní,ji, jež v službě kůru dlouholetévydobytou slávu zadat nemíní!

Mše jde dále. Gloria i s kredemodzpívány, odehrány převzorně.Kapelník se s prosebným již hledemku zpěvačce z Vídně blíží pokorně.Ta, co druzí zpívali a hráli,s průvodcem svým bavila se výborně;vtipkovali, ostatním se smáli.Čím však chvíle víc a víc se blížila,v které ona uměním svým mělakorunovat slavné dílo dnešní,tím míň lidé kol jí byli směšni.Stávala se vážnou, ba se chvěla,jakoby ji starosť náhlá ztížila.Roztržitě poslouchala šviháka,svitkem not si křečovitě hrála,povstala, zas sedla, zase vstala,oknem sledovala spěšná oblaka.„Stuartku“ snad při tom citovala:„Mračna, vy kvapící větrnou poutí!S vámi kdo putovat moh’ by, kdo plouti!“Pak zas, jak by unavena, vzhůruk stropu zvedla zraky svoje unylék malbě, která se tam zachovala.Hle! tam andílkové ve hře rozmiléjak by v posměch počestného kůruv květu rajských luhů spolu skotačí!Naháček tam rusý sobě otáčíbandalír kol beder, od nichž visíkordisko; druh klobouk jemu čísi —na něm péro dlouhé vlaje ku zemi —na hlavičku dává. V trávě pod těmijiný čtverák zajíce zas pase.Před líčkem si vějíř rozstírajeshlíží s oblačného břehu krajena kruchtu a radovati zdá sez lidských trampot zde a rozpaků.

V tom se končí oddíl. Jak by s oblakůspadla, hledí dáma na kantora.Zdá se jí, že z dáli děl k ní jakýs hlas:„Offertorium“ a „Vaše vložka“ zas,nechápe však. Bledne jako chorá,závrať pojímá ji; oko matně bloudí,bezděčně not podaných se chopí.Zdá se jí, že ve vlnách se topí,které na ni z varhan mocným tokem proudí.Rosa chladná vstupuje jí na čelo,náhle se jí před očima zatmělo,zrak jí hasne, vědomí již ztrácí,v mdlobách příteli se v náruč kácí.Ten jen chladně řekl: To je z toho,že tu vedro jest a lidí mnoho.

Jaké leknutí to, rozpaky a shon!Věru, kdyby náhle požár hlásal zvon,nevzbudil by větší strach a zmatek.A zde o větší jim běží stateknež můž’ oheň strávit, běží o jich česť,jež ta tam, když se mše nepodaří.Ale mužem celým kapelník tu jest,mužem, jako byli naši staří.A co druzí ještě stojí bez radyu varhan již sedí, a jak bez vadyvše by bylo, tak, jak mělo býti,duchy v stroji dřímající vznítívšecky ku pomoci, jako čaroděj.Již se druzí pamatují. S chutínástrojů se chápou, ani vidí jej,vůdce svého, kterak osud nutínepřející, jak jej přemáhá.Kdož ví dole, co se tady kutí,nikdo nepostřeh’ snad ani hnutí.

Zatím původkyně zmatku neblahávymknuvši se z náhlé mdloby spárů,odnesena tiše do kočáru,jenž ji rychlým letem nese plačícís těšitelem seladonem ku strýci.Posléze se všichni ještě těší,bez pomoci cizí mši že provedli,vždyť kdo na Vídeň svou naděj’ věší,posléz vždy svou škodu dohledli.Mše sic’ bez vložky je od Beethovna,však to bude všem as jedno zrovna,nikoho as pro to srdce nebolí.A již „Sanctus“ plesně z kruchty hlaholí.Ale šotek jakýs od té chvíleškádlivý svou zvůli tady provádí,brzo trhá struny potměšile,tu zas hlasy pěvců ladné rozladí.

Bohu díky! Konec mše se blíží,chvíli jen se držte, vyhráno už jest!Každý cítí s prsou klesat tíži,an kněz pěje táhle: „Ite missa est.“Však co to? Vždyť po dávném teď zvykukotly mají naposledy v rykuintradou se zvučnou s trubkou ozvati,ale mlčí! Na zad všech se očiobracejí. Mistr Potěh točítam se kolem bubnů, zdá se hledati.A co hledá? To, co v této chvílinejnutnější ze všech věcí, paličky.Ty však jsou ty tam! Ten šotek maličký,který celou krásnou mši byl zhatil,zdaliž i je kradmo neuchvátil?Ach, co počít ? Okamžiky pílí,vteřiny již ku rozmyslu není,kde jest nástroj, který náhradu by dal?Však tu ševci v oku blýskne cosi.Na zem již si sedá na své šosya než bysi mohl napočítat tři,bosonoh tu stojí, vítězně kol zří,za holinky drže svoje boty,tluče jimi v kotly podle noty.A dráb, raduje se spolu ze zdaru,ryčnou v rachot bubnů mísí fanfaru.

Poslední tak nesnáz’ přemožena.Po mši jesti. Chuďas kalkant stená,leza s měchů, všecek mokrý jako myš.Kruchta prázdna jest a z venku hučí, slyš,zvony zvoucí k modlitbě a kvasu.Vizte v koutě opuštěnou basuna bombardon lesklý družně podepřenou,tam zas, ejhle, s houslemi skříň otevřenou,památku to z dávno zašlých časů.Zvony mlčí. Ticho, chrám je pustý.Jaké však to šepty, jaké šusty?A ten smích, jenž jako stříbro zvoní,lidskými zda může zníti ústy?To smích andílků těch, kteří kloníz luhů rajských na stropě se dolů.Na kruchtu teď prázdnou pohlížejíčtveračivě, smějíce se vesele,ozvěna se budí od hlaholu.Muzikanti, radujte se spolu,úlohu svou provedli jste přeskvěle;nad vámi se radují a smějípřece na výsostech sami andělé.