Láska v přírodě

Jak stařec zpozdilý až zima s mrazným chvěnímpřed Máje výsměchem v dál couvne prchajíc,náš život na venku tkán bude zlatým sněním,od obilí tvůj vlas, věř, nerozeznám víc!

Mé písně bez pouta se rozlétnou až k mraku,tak šťastny uprchnou z černého vězenía les, kam chodíme, ten bude plný ptáků;vše v slunci dubnovém se v radost promění.

Bez smutku, bez vzdechu, bez afektace hravěse budem’ milovat, luh popřeje kde snít,ve zkvětlé, vysoké a vonné stanem’ trávě,ze zřídla jednoho vln stříbro budem’ pít.

A jako v brázdě zvěř my stulíme se k sobě,ve faunů prostotě a v hrách jich divokých,jak potom zulíbám rty čarokrásné tobě,jak budem’ milovat se v lesích hlubokých!