Výbor sonetů Michelangela Buonarrotiho — XIV.

Ó, lásko rci a buď mi milostiva,zřím, po níž toužím, pravou krásu její?Či vidím pouze v jejím obličejitu krásu, které moje duše chtivá?

Ty víš to dobře, s ní jsi vždycky živa,že vámi zmírám v pochybností reji,a přec bych nedal vzít si nejradějivše vzdechy i ves žár, jejž srdce skrývá.

— Ta krása, kterou zříš, jest krása její,však vzrůstá víc a svítí čarovněji,když okem tvým se v duši tvoji vkrádá.

Zde božská, celá v nové kráse šlehla;co nesmrtelné, nesmrtelnost žádá,ta přemohla tě a v tvé oči vběhla.