Stesk chudých

„A co lid chudý naříká?“kdys boháč se mne ptal.„Pojď, vyjdem spolu,“ pravil jsem,„bych odpověď ti dal.“

To večer byl, sníh v ulicicha kolem tuhý mráz,my v teplých šatech upjatia přec jen záblo nás.

Tu přistoupil k nám starý muž,vlas řídký, bílý měl;„Co venku v zimní noci chceš,co zde?“ já k němu děl.

„Je ovšem zima,“ pravil mi,„leč topit nemám čím,tož venku žebrám podvečero soucit hlasem mdlým.“ —

My bosé dítě potkali,cár, díra jeho šat.„V tom chladném větru, co tu chceš?“jal hned jsem se ho ptát.

I dělo: „Doma v bídě zléjest všeho potřeba,na loži otec — poslalimě žebrat o chleba.“

Na rohu žena sedělave pusté ulici,na zádech děcko, u prsupak druhé plačící.

„Co v pusté noci děláš tu,kde mrazný vítr tak?“by ztichlo, k děcku na zádechsvůj obrátila zrak.

Pak děla: „Muž je vojákem,já šla mu „s bohem“ dáta nyní do své farnostise musím dožebrat.“

My smavé děvče potkali,šat volný, schýlen zor,ta začla s chodci nočnímihned smělý rozhovor.

A já se ptal: „Co svedlo těaž v tuto bídu sem,ku hanbě, zmaru, v pozdní žal?“i řekla: „Chudá jsem!“

Já k boháči se obrátil,jenž zamlklý tu stál:„Proč chudý lid si naříká,z těch každý zvěst ti dal!“