Stesk chudých

A co lid chudý naříká?kdys boháč se mne ptal.»Pojď, vyjdem spolu,« pravil jsem,»bych odpověď ti dal.«

To večer byl, sníh v ulicícha kolem tuhý mráz,my v teplých Šatech upjatia přec jen záblo nás.

Tu přistoupil k nám starý muž,vlas řídký, bílý měl.»Co venku v zimní noci chceš,co zde?« já k němu děl.

»Je ovšem zima,« pravil mi,»leč topit nemám čím,tož venku žebrám podvečersoucit hlasem mdlým.« —

My bosé dítě potkali,cár, díra jeho šat.»V tom chladném větru, co tu chceš?«jal hned jsem se ho ptát.

I dělo: »Doma v bídě zléjest všeho potřeba,na loží otec — poslalimě žebrat o chleba.«

Na rohu žena sedělave pusté ulici,na zádech děcko, u prsupak druhé plačící.

»Co v pusté noci děláš tu,kde mrazný vítr tak?«by ztichlo, k děcku na zádechsvůj obrátila zrak.

Pak děla: »Muž je vojákem,já šla mu »s bohem« dáta nyní do své farnostise musím dožebrat.«

My smavé děvče potkali,šat volný, schýlen zor,ta začla s chodci nočnímihned smělý rozhovor.

A já se ptal: »Co svedlo těaž v tuto bídu sem,ku hanbě, zmaru, v pozdní žal?«i řekla: »Chudá jsem!«

Já k boháči se obrátil,jenž zamlklý tu stál:»Proč chudý lid si naříká,z těch každý zvěst ti dal!«