Oheň, Hlad a Řež

Kdo, sestry, ó sestry, poslal sem vás?

Můj v ucho mu to pošeptá hlas.

Ne! Ne! Ne!Ó slyšte, duchové, duchů zvěst,ta zpráva v pekle svátek jest!Ne! Ne! Ne!Jen zvěděli o něm z řeči mé,a všecky duše, všickni zatracencitam v pekla jícnu, v šíleném věncise shlukli, v ruce vesele tleskalia dál mne nedbali,však ohlasem zněly pekelné skálya strže, jak se smáli!Ne! Ne! Ne!Ó slyšte duchové, duchů zvěst,ta zpráva v pekle svátek jest!

Jen tiše šeptni to uším mýmjak tuchu toho, o čem vím.

Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!Je tušíte?

To týž, to týž!

Já kradí jsem z doupěte vystoupila,a stalo se; já lidskou krev jsem pila,kde mrtvol řada třistatisíc byla.

Kdo zavinil to, víš?

To týž! to týž!Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!On pustil mne a hallo! křik,jen za to jemu čest a dík!

Dík, sestro, dík! Voj reků pad,jich ženy a děti měly hlad,já v dýmném poli boje byl,a hnáty a lebkami rachotil,já vlky chtěl, krkavce zaplašita hltavé buldoky — nechtěli jít.A tak jsem prch’, já nemoh’ zřítijich hodokvas. V tom děsné vytími padlo v sluch a znělo blíž,skulinou v horskou zřel jsem chýž.Co zřel jsem, čí o tom potucha?

Mně, bratře, šeptni to do ucha!

Hoch ležel na těle své matky mladém,a tu jsem oba zaškrtil hladem.

Kdo zavinil to, víš?

To týž, to týž!Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!On pustil mne a hallo! křik,buď za to jemu čest a dík!

Já, milá, z Irska přicházím,tam pole a ploty požár a dým.Na západu slunce neplálo tak,a den když ztajil noci mrak,jak tudy jsem jel a bez dechu hřměl,na bocích pěst, leb jsem schýlenou měl.Ó byl to veselý požitek!zřít nocí prchati dobytek,jak divý žár kol řádil,tryskem stále větším pádil.Při světle hořících stájů a chattak mnohý nahý rebell zastřelen pad’,v plamenech zaplál domů celý řad,a s praskotem střechy se hroutily v pád,jen bab škoda nebyla, jež klely,churavé na ložích řvaly a mřely.

Kdo zavinil to, víš?

To týž, to týž!Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!On pustil mne a hallo! křik,buď za to jemu čest i dík!

On pustil nás a hallo! křik,kde proň je čest a kde proň dík?

Vždy moudrost přijde, kde není co jíst,já hledat chci davy a davy všech míst,až vzteku všech překypí číš,až chytne jej i děti jeho nenávist!

Úd po údu mu trhat musí, slyš!

Jste nevděčníků stará změt;tak pro vás mnoho udělal a teďtak splácíte mu málem? Každý hleď!Měsíců dvacet — schvátiž mne zloba! —on nadháněl kořist pro vás jen oba,a hodina stačí teď pro váš chtíčza práci osmi let? Ó pryč! ó pryč!Já jediný jsem věrný mu dost,chci držeti jej pro věčnost!