Horatius

Při devíti bozích přísahalLars Porsena z Clusium,„Víc bezpráví nemá trpětiTarquina veliký dům!“Při devíti bozích přísahal,den určil pro sněmu sbora poslů vyslal jízdeckýchna západ, sever, východ, jihse vřadit pod prapor.

Na západ, sever, východ, jih,vyjeli posli v ráza věží, městem, strání, chatouzněl polnic břeskný hlas.Etrusku hanba klamnému,jenž doma zůstává,když v pochod Porsena z Clusiase na Řím vydává.

A pěšáků i jezdcůproud valný trhne blíž,z mnohého hřmí sem náměstíi z žírných polí již,i z mnohé tiché vesničkyve buků skryté stínjak orlí hnízdo kdes, které by v klíně nesrůžový Apennin.

Z mohutné Volaterrae,kde pověstný hrad hrozí,jsa stavěn páží obrůpro krále, kteří bozi,od přístavu Populonie,jejž stráže vidí plát,ze Sardinie sněžných hor,jih vroubí jejich řad;

Z hrdého trhu Pisy,královny západních vln,kde přístav Marsiliejest každý otrokův pln,kde sladký Clanis kvítíma revou, obilím běžía ztad, kde zvedá Cortonado vzduchu diadem věží.

Zdar dubům, jejichž žaludyv Auseru bystřeň padají,i jelenům, již haluzeCiminských chlumů žvýkají;ze všech řek pastýřoviClitumnus nejdražší jest,z všech jezer Volsinskému vzdávánejvětší ptáčník čest.

Však teď víc břehy Anseraran seker neznají,a sotva hory Ciminskéteď lovce vítají,u Clitumnu se pase skota těká prostý pouta volně drůbež potápíse ve Volsinský proud.

Žeň Aretia letospožíná kmetů dav,a v Umbru hoši koupajíteď capající brava letos v Luně v kádíchmošt kypí v rudý nachkol dívčích nožek, zní žert a smích,však otec na Řím táh.

Vybraných věštců třicet,ti nejmoudřejších v kraji,ve službách Larsy Porsenyden i noc vytrvají,těch třicet věštby luštídnem nocí každý rys,již z levé strany k pravé dlaň věštců v době tmavéna plátno vryla kdys.

A divě jedním hlasemtěch třicet volá hned:„Miláčku nebes, Porseno,jen hni se, hni se v před!Jen jdi a vrať se v slávěv Clusia královský dům,kol oltářů Nursie zlaté vtkni štíty,jež urveš Římanům.“

A nyní každé městomu poslalo dav mužů svých,pěšáků skoro sto tisíca deset tisíc na konícha tak před branou Latiase sešel velký ten sjezd,v ten věru den se říci mohlo,jak velký Porsena jest.

Neb tenkrát Etrusků vojev šik spjaté zrak jeho zhlíd,v nichž mnohý Říma vyhnaneci čacký spojenců lid,a s věru mohutnou družíse k řadám jich připojilsám z Tuscula Manilius,jenž kníže Latinských byl.

V ten čas na žluté Tibeřeshon, úžas byl a jek,neb k Římu z dálné krajinyvše dalo se na útěk,na míli kolem městavše cesty ucpal ten proud,dva celé dny a noci dvě,až děsno pohlednout.

O berlích zástup kmetůa těhotných žen sbor,a matek, jichž sten padalve smavých nemluvňat zor,a chorých na nosítkách,jež otroků dav nes,a s holemi a se srpybrunatných ženců směs.

A s měchy plnými vínemtu mezků i oslů dav,koz, ovcí přečetná stádaa dlouhé řady krav,vůz mnohý praskajícíbez rovnováhy hnán,pod tíží obilí, nářadístál v ústí hřmících těch bran.

Teď z tesů tarpejské skálykrvavé v noční klidhořící vesnice z dálimoh římský občan zřít.Dny, noci otcové městase v rádní scházeli byt,neb stále posli jezdili semzmar nový ohlásit.

Kde východ jest i západ,Tusk okolo hor se rojí,v Crustumeriu holubníkni dům, plot neobstojí.Až ku Ostii Verbennakrajinu zpustošil,na Janiculus Astur stoupa silnou stráž tam zbil.

Nebylo hrdého srdce,vím, v celém senatu,jež nezvedlo by se vzpourou tou zlouv bolesti záchvatu.V ráz povstal konsul z křesla,a každý otec vstal,své togy podkasalia spěchali, kde val.

Odbyli radu v stojeu říční brány v ráz,tu k hovoru, jak rozum dá,byl věru malý čas.Rozkázal ihned konsul:„Pryč s mostem, dolů s ním!neb Janiculum když padlo,jen to můž zachránit Řím!“

Speh prchaje sem vrazil,tvář hrůzou schvácená,„Již zbraní chop se, konsule,již táhne Porsena!“Na západ k nízkým pahorkůmobrátil konsul zrak,a viděl nebe jako v bouři,jen samý prach a mrak.

A rychle blíž a blížedým rudý táhne sem,a z něho, kam se zrak zadívá,kde kraj ten černý mrak přikrýváse třeskný polnic zvuk ozývá,tep kopyt, hlasů sněm,a zřetelně teď, zjevněse z mraku rozletěl svit,a v levo i v pravo jak zlomený let,a modravým světlem ocele kvet,to lesklých je přilbic nepočet,to kopí lze legie zřít!

A zřetelně teď, zjevněnad lesklou čarou těch řadměst dvanácti krásných zástavyzřels v ohně odlesku plát.Však hrdý prapor Clusiase nade všecky vznes,ten, který naháněl Umbrui Gallovi stejný děs:

A zřetelně, teď zjevněpoznával měšťan dobrýpo šatu, po líci, po koních, přilbiciLucuma bojovné obry.Tu z Aretia Cilniushbitého ryzáka bod,tu s dvojitým štítem Astur stal,s tím mečem, jejž on pouze vzpjal,tu s pásem zlatým Tolumn zjevnýa z hradu Verbena tam hněvnýod Thrasimenských vod.

A pod korouhví krále,zkad přehlíd boje šum,na voze seděl ze sloněPorsena z Clusium.Na pravé Manilius jel,latinské moci pán,na levo Sextus zrádný spěl,jímž hanby té čin stkán.

Jak Sextovi v tvář hledli,že s nepřítelem jest,tu ryk se vznes až do nebes,řev, vytí, kletby zvěst.Kde jaká žena na střeše jest,ta plila, klnula,kde jaké dítě, malá pěstse v kletbu zvednula.

Leč konsulův zor kalnýa němý byl jeho hlas,když na val posupný patřili nepřítele pás.„Jich přední voj zde bude,než snesete vy most,a ten když jednou mají,co dá nám budoucnost?“

Tu vykřik Horatius,jenž u bran stráží bděl:„Buď dřív anebo pozdějilos člověka, by mřel.A může lépe umřít mužnež nebezpečím v boji,za svatý popel otců svých,za oltář bohů, vlast svoji?

Než za svou matku něžnou,jíž v sen byl zkolébán,za ženu, k jejíž ňadrujím kojenec byl dán?Za panny, oheň Vestyjež živí v noc i den,před Sextem ochránit je, jímžčin hanby proveden?

Consule, most jen strhni,jej strhni a spěch měj!Já s dvěma ještě soudruhynepřátel vyčkám rej.Nechť úzký brod, jich tisícemy tu je zarazíme,nuž, kdo chce v útoku mně státi po boku,my ten most vydržíme!“

Spurius Lartius tu křik,byl z Ramnu hrdý muž,„Ti pravém po boku stát chci v tom útoku,most udržíme juž!“A vykřik Herminius,Titiův krve muž:„Ti levém po boku stát chci v tom útoku,most udržíme juž!“

„Horaci,“ pravil konsul,„jak děl jsi, jděte v boj,“tři smělci takto vytáhlina ohromný ten voj.Neb Říman v bojích pro svůj Římnešetřil zlato, zem,ni syna ni žen a život mu senv tom dobrém čase pradávném.

Jen pro stát všichni byli,ne pro stran zápasy,a velký s malým vzájemněse v pomoc přihlásí,Dle práva lup tu rozprodáni rozdělena zem,jak bratři byli Římanév tom dobrém čase pradávném.

Teď nenávidí sebe vícnež svého nepřítele,rve tribun patriciaa ten lid šlape směle;v stran boji stále prudšímmoh v boji s cizincemtak divoce se neválčíjak v dobrém čase pradávném.

Tu přitáh sobě každý z třísvé dobré brnění,do ruky vzal svou sekeru,i konsul nelení,tu otci jako sprostía háku, tyče vzmach,na hoře trámů nezbylo,pilíře na vlnách.

Co Tusků valné vojskokol rozvlnilo v slávěšik za šikem svou nádherujsouc rovno zlatému jezeruv poledních paprsků lávě,tu čtyři sta trub válečnýchvydalo k nebi svůj ryk,když velký voj ten s práporya kopí lesem táh od hory,se k mostu hnal těm na vzdory,na tři ty smělce vnik.

A mlčky ti tři stália chladně zřeli v boj,když ve srdečný, hlučný smíchtu vypuk’ přední voj.Tři vůdci v před se dali,voj zůstal v dálce dost,a slezli, každý tasil meča zvedl štít a začla seč,ten získat průsmyk: most.

Tu z Tiferna byl Aunus,kde vinohrady kynou,tu, Scius, jehož otrocive dolech Ilvy hynou,a Picus, dlouho Clusiujenž sloužil v boji i míru,jenž Umbry svoje vede k bojiod srázu, šedá stráž kde stojí,hrad Nequinum v svých věží roji,do Narských bledých zří vírů.

Rek Lartius tu Auna zbod,jej hodil ve vln rej,ťal Seja pak Herminius,až s bradou rozčís jej,Horatius ranou jednouna Pica v let se vrh,a Umbra hrdého zlatý zbrojv prach krvavý tím strh.

Trysk Oknus z Faleriana tři ty smělce v mžik,a z Urga Lausulus za ním,ten mocný loupežník.A z Volsinia Aruns,ten druhdy kance zbod,jenž kosmatý, kde Cosy lom,se v sítí válel, kácel strom,lid dávil, luh, řval jako hromAlbinských podél vod.

Herminius Arunse ranou,Lartia Oknus kles,v Lausula srdce lesknavýse Horácův meč snes,„Zde lupiči lež bídný,víc nesmí dítě“ — děl —„z Ostie výší nesmí choťvyhlídat v strachu tvoji loď,a nesmí sedlák z Campaniev les prchat, hledat, kde se skryje,tvou kletou vlajku jak zřel.“

Však ustaly již smíchyna pláni, kde vřel boj,jen divý ryk až k nebi vnik,jej spustil přední voj.O délku šesti oštěpů jenbyl vzdálen soků dav,v té chvíli nikdo nevystoup,by získal most i splav.

V tom zazněl pokřik: „Astur“a otevřel se šik,sem kráčí kníže z Luny,ten hrdý válečník,na valné pleci čtverýmu zvučel obrovský štít,meč jeho letěl vzduchem a fičel bouře ruchem,tím on jen moh se bít!

On smál se na Římany,byl vznešený to smích,leč pohrdáním zrak mu plál,když Tusků zástupy stih.Děl: „Cení plémě vlčicesvé zuby krvelačné,leč kdo jen za tím půjde, dráhukdyž Astur klestit si začne.“

Meč v obou rukách třímala vysoce jej vzpjal,a ze všech sil po Horatiuse divým vztekem hnal.Ten dýkou však i štítemodvrátil jeho hněv,přílby se chytil, nohu ťal,a Tusků křik se k nebi vzpjal,jak zřeli téci krev.

On zachvěl se, na Herminiase opřel pro oddech,jak divá kočka ranami vztekláv tvář soku mečem šleh.Skrz zuby, přilbu a lebkumeč jeho zasyčel,a o celou dlaň za Astura skráňten dobrý meč ven vjel.

Pad velký kníže z Lunytou ranou udolán,jak na Alvernu kácí sedub hromoklínem sklán,jenž olbřímí páže zvedábez listu, uhel v hvozd bratří,co Augurů druž s tichým šepotemna zdrcenou skráň jeho patří.

Na Astura šíj patuklad Horác opojena třikrát, čtyřikrát táhnul,meč z pochvy nechtěl ven.Děl: „Také přivítánívás zdraví u Tibru vod,kterého z Lucumských zachcesi náš ten římský hod?“

Na vyzvání to hrdéšept tichý šikem táh,šept úzkostný a temný,v něm hněv a stud a strach.Dost rytířů zde čackýchzde bylo i reků jistě,neb Etrurie celá šlechtazde stála v hrůz těch místě.

Však z Etrurie šlechtějiž došla zmužilost,když zřeli v prachu ty mrtvolya tři, již hájili most,od děsného vchodu zpátky,kde tří těch zuřil hněv,již couvli, ve tváři děs,jak chlapců lovících zajíce směsv sluj nahledne mimo nadání kdes,kam s bručením starý medvěd vleza zří kol kosti a krev.

Jít v čele nikdo nechtělv útoku na život. „V před!“ti zadní ještě křičeli,však přední křičeli: „Zpět!“a do předu hned a ve mžiku zpětkolísal celý šika vlnící železa ve příbojse potácel korouhví sem a tam roj,to údery matnými v poslední bojtrub vítězných zhasínal ryk.

Však v okamih tu vystoup muž,spěl chvatnou nohou sem,jej poznali, jej vítaliti tři svým pozdravem.„A budiž vítán, Sexte,na břehu vlasti,“ zahřímá —„co čekáš? Slyš. Se obracíš?Zde cesta do Říma!“

On upřel na místo třikráta třikrát na mrtvé zrak,a třikrát se ve vzteku vrátila třikrát dal na útěk pak,a do průsmyku bušil,ve tváři vztek a děs,kam z Tusků květ nejvzácnějšíbled do své krve kles.

Však sekery a pákyty nelenily téža most se houpal hrozespět v zkypělých vln věž.„Pojď zpátky, Horatie,“sbor otců těžký křik,„zpět Lartie, Herminie,již most se sřítí v mžik.“

Couv hned Spurius Lartius,couv Herminius v chvat,však prchajíce cítilipod nohou mostu již pád,když obrátili hlavu,Horáce zřeli, sámzbyl na nepřátel břehu,jak vrátit chtěl se tam.

Však s hromotřeskem nyníse skácel po kmenu kmena trámy a mostu kostrajest hříčkou ve víru pěn,a velký jásot vítěznýod valů Říma se vzpjalkdyž nejvyšší až ku střešetrysk vody divoký val.

Jak oř, jenž cítí úzduv své tlamě poprvé,se vzpjala řeka divoce,svou hřívou v dál vše rve,svá strhši náhle udidla,svou šťastna svobodouse v divém vzteku rozzuřía žene římsy a cimbuříhřmíc k moři drahou svou.

Sám Horatius nyní stála pevné mysli byl,zde stotisíc kol nepřátel,tam proud se rozvlnil.„Jej sesekejte!“ Sextus řvalve bledé tváři smích.„Teď vzdej se!“ křičel Porsena.„Na milost vrahů svých!“

Obrátil se, jak zhrdal bykol podlým vojskem tím,ni slovo neřek Porseně,nic Sextu šklebem zlým.Na Palatin on pouze hled,kde bílý jeho dům,k ctné řece děl, jež u Římaprovádí vln svých šum:

„O Tibře, otče Tibře,k němuž se modlí Řím,teď zbroj i tělo Římanasvěřuju vlnám tvým.“To pravil, v pochvu zarazilmeč velký nazpáteka s krunýřem na zádech svýchse vrhnul v proudů jek.

Ni plesu ryk ni zármutkuse břehem neroznes,stál sok i druh tu hrůzou jatdo kořen ústa a zrak vzpjatna místo, kde on kles.Leč sotva přilby chochol zvedse z varu plných vln,tu jásotem Řím celý křiki etrurského vojska šikzdar jemu, plesu pln!

Však dlouhým deštěm valnýbyl proud, hřměl děsný řev,a rány jeho bolely,z nich vytékala krev;a ranami byl zemdlen,jej tížil krunýř zle,již myslili, že klesá,však vzchopil zas oči mdlé.

Tak věru plavec žádnýve případu tak zlémproud nebrázdil kdy zrádnýza spasným přístavem,však pevnou hruď mu drželoto čacké srdce dála dobrý otec Tiberjej v plavbě podpíral.

Naň kletbu zařval Sextus:„Což nepojde ten chlap,než den mohl vzplát, svým Řím jsme mohli zvát,by nestřežil on ten slap!“„S ním bozi!“ křičel Porsena,„jej neste k břehu víry pěn,neb taký skutek rekovskýdo dneška nebyl zřen.“

Již zem pod sebou cítía již jej vítá břeh,po jeho ruce krvavése hrnou ze stran všech,již v pláči, ve jásánía v potlesku. ký ryk!jej skoro v říční bránu nesou,kam jásavý dav vnik.

Žitného dali pole mu,jež statkem bylo všem,co můž’ od rána do nocivůl zorat pod svým jhema z kovu sochu ulilia vztýčili ji v ráza stojí tam až v dnešní denjak svědectví v můj hlas.

Tak v Comitiích stojí,kde zří jej vešken lid,na jednom kleče koleněHorác pancířem kryt,a zvěčněno je doletož zlatým nápisem,jak statečně most udrželv tom dobrém čase pradávném.

A jeho jmeno hřímápo Římě mužům v hruďjak polnice hlas: „Volskům,o Říme, katem buď!“K Junoně posud ženyse modlí v čase svémza reka jak on, jenž obhájil mostv tom dobrém čase pradávném.

A v zimních nocích šerých,kdy fičí severáka vlčí zní jen vytí,kol závějí sněžných je mrak,kol střechy rolníkovykdyž orkán s řevem lká,že Algida kmen dobrýna krbu v závod štká;

Když nejstarší sud načat,největší lampa rozžata,když kaštany žhnou v ohni,na rožni jehně do zlata,když starých i mladých v kruhukol ohně sedí shluk,a dívka splítá košíka hoch si řeže luk;

Když otec zbroj si čistía rovná chochol přilbice,a matka na stavidle člunekv rej pouští, se smějícea plačíce hned spoluzvěst vypravují všem,jak dobrý Horác uhájil mostv tom dobrém čase pradávném.