Hlavy serailu — III

Kde jsem?… Člun zápalný! Sem k plachtám! A sem veslo!nás Missolunghi zve, jež hoří, to buď heslo!Již Turci zmocnili se jeho valů ctných,k jich městům vzdáleným jich vraťme zase lodě,má pochodeň k jich škoděvám budiž majákem, však bleskem v davy jich!

Již jeďme! Korinthe, buď s bohem s všemi mysy!kde k skále každičké se jméno slávy mísí,i Archipele ty, po vlnách rozptýlen!vy sličné ostrovy, jimž nebe s vesnou přeje,že ve dne každý z nich se květin košem směje,jsa v noci váze vonné podoben!

Má vlasti, s bohem buď! Ty Hydro, Sparto nová!tvá mladá Svoboda se v našich zpěvech chová,u zdí tvých stožáry bdí, město plavců všech,buď s bohem, rád mám tvou nadějí výspu plnou,tvé luhy milované vlnou,tvé skály, v které blesk i proudů bije šleh.

Když bratři vrátím se a Missolungi k spáse,ať Krista ku poctě chrám nový pozvedá se!Když umru padna v noc, jež plna věčných mdlob,když proliju svou krev, tu jež mi ještě zbývá,ať v zemi svobodné mé tělo odpočívá,na slunci buď můj hrob!

Missolungi! Turci! — Ó zažeňme již v davujich děla z pevností, jich lodě ze přístavů,pod trojím dělem svým buď spálen kapitán!Ať člunů zápalných se brousí žhavé spáry,loď jeho zažehnu-li žáry,pak nebes na klenbě chci býti podepsán!

Ó druzi! Vítězství! — Ó nebe, loď má hbitáje bombou schvácena, již krátký můstek lítá,teď výbuch, vše jest vír, má loď je proudů plen,já křičím, nadarmo! mám ústa pěny plna,mne řeka pohltí a hrob můj bude vlnana písku moře na dně, sen!

Ne, já se probouzím, ký hlubý taj mne mrazí,ký ošklivý to sen! Paž mému meči schází,ó jaké strašidlo ční vedle v svitu hvězd?Co slyším z daleka? Sbor ženských hlasů k uchumi slétá, či snad zjevy duchů…Ten souzvuk! — V nebi jsem?… Ta krev? — To serail jest!