Své dceři

Věz dítě, já se vzdávám s klidnou lící,čiň jako já, žij ve ústraní;snad šťastna? Ne! A nikdy vítězící,— leč v odříkání! —

Buď sladká, dobrá, zbožné čelo zvedejjak den, jenž nebi chce svým ohněm vlásti,ty moje dítě, v blankyt očí hledejsvou duši klásti!

Zde není šťastných, vítězů zde není,co hodinou zveš, zlomek jest a změna,toť samý stín jest, žití dráha v tměníje z něho utvořena.

Svým losem znaveni jsou všickni tady,z nich žádnému se štěstí nedostalo,vše chybělo jim — vše to dohromady,ó běda! je tak málo!

To málo každý dosáhnouti chvátá,je hledá světem v touhy svojí vzplání,toť slovo, jméno, pohled, trocha zlataa pousmání.

Bez lásky králům každá radost scházía krůpěj vody chybí pouštím, dítě,je člověk tůň, kde prázdno beze hrázívždy otvírá se hbitě.

Viz myslitele, jež jsme zbožňovali,viz reky, nad nás již svá vznesli čela,jak jmény svými v obzor vždy nám vzplália v leta naše stmělá!

Jak podobně nám pláli v celé době,co záře lili v tmu, vše oslnili,jen trochu stínu hledali pak v hrobě,tam naposled se skryli!

I nebe, které zná vše naše hoře,se soucitem se v marnost naši sklání,svým pláčem porosí vše naše zořeve chvíli ranní!

Bůh osvěcuje nás ve každém kroku,co žijeme, náš krok v jistotu řídí,jest všemu zákon zde vryt ve hlubokui v srdce lidí!

Ten zákon svatý, třeba se mu vzdáti,jej tady slyš, jej stihneš, děcko,nic nenávidět, všecko milovati,litovat všecko!