Zavanutí

A byl to podzim. Podzim chvíle šťastné,kdy nebe modré a vše jarem vlažné,že maně hledíš na obzory jasné,zda neuvidíš plovat ptáky tažné.

A byl to podzim. Jeho dotek hebkýjakoby sáhl na všecky i na vše.Zvonivý jásot padl do kolébkya chodci přešli, úsměv děcku davše.

A byl to podzim. Zdvihl bezvýznamné,v detailu každém mohl’s kouzlo čísti.— — — — — — — — — — — — — — — — — —Zavanul vítr. Sypalo se na mneodumírající, mdlé listí

Připomínáš mi tragedii,na kterou všichni civíme?Rty mroucí, které bláto pijí —ty neúprosný podzime?

Připomínáš mi vše, co hyne,každého, kdo je nešťasten?Los připomínáš, který kyne?Jsem příliš všeho účasten

V tom moři bláta, slz a krvemé místo: jen se ohlédni.Já nesl vše od chvíle prvéaž do té chvíle poslední…

Včerejší radost bol dnes setře.Já vzrušen byl jsem obojím.Leč, listí, padej, duj si větře.Čiň svoje. Já se nebojím…

Neb je teď podzim chvíle šťastné,kdy nebe modré a vše jarem vlažné,že maně hledím na obzory jasné,zda neuvidím letět ptáky tažné.

Neb je to podzim, jehož dotek hebkýjakoby sáhl na všecky i na vše.Zvonivý jásot padl do kolébky,a chodci přešli, úsměv děcku davše.

A vím, proč jsou tak usměvavá ústaa slyším, co si pošeptala skryté:Ať přijde chlad, ať vůkol mlha vzrůstá.Co na svém jaře uzří toto dítě?