Marnosti — XXII

V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.Oddav se smíchu, byl jsem tesklivým.Rád nemám hluk a nezvykl jsem tichu,pravdy jsem sok a lež je sokem mým.Jsem mladý — přec však něčeho se bojím,co v dlouhých nocích se mi zjevuje.Tak uprostřed své generace stojím:duch, který neguje!

Mně schází prudká vášeň heretika,jenž rozpálen je svojí negací,klid papeže, jenž anathema říká,chlad stoika, který se odvrací.Jsem nedůvěřiv k svojí nedůvěře,má skepse samu sebe užírá.Propast zřím dole, kombinuje, měře,— duch, který popírá!

Mé „ano“ v „ne“ se akcentem svým mění,mé „ne“ zas v „ano“ tónem vyznívá.Jdu s posměchem, však nejdu bez nadšení,jdu s nadšením, — však to se vysmívá!Sám nevěda, jsem zlý a dobrý časem,a v něze záští u mne prosvitá.Jsem dumavý, — však mluvím lehkým hlasem:duch, který zamítá.