Zajatec skleněné hory

Častokrát upřel svůj pohledblouznivý, toužící, chorý(jak dlouhé míjely chvíle!)na vrchol skleněné hory.Paní té skleněné horyvábila k sobě jak osud.Paní té skleněné horyz vrcholu vábí tam dosud.

Kteréhos jarního ránatouhu svou nemohl zmoci.Snad byla malátná hlavaod snů té předešlé noci.Pobídl bujného oře,ten klusal statečně na sklo.Ale sklo skleněné horypod jeho kopyty prasklo.

Nad nimi havrani krouží,pod nimi sedláček oře,uprostřed nebe a zeměciví tam v skleněné hoře.Krev jejich a slunce západspolečně barví ty střepy.Nic není dokola slyšet,jen srdce prudkého tepy.

Paní té skleněné horyse shora bez citu dívá.Černá a bohatá kadeřpřes bílá ramena splývá.Havrani důvěrně sedliaž na hrot lesklého meče.Zvědavě, s důvěrou hledí,kterak krev pomalu teče…