V přírodě — XXX.

Jen zevšednět mi nedej, bože,v tu píď, již měřils mi svou láskou;to raděj smrt, smrt desaterou,než býti hrobem s lidskou maskou.

Být člověkem a přec jím nebýt,nic nemít, co je duši svato,bez lásky, bez jara a touhy,a v srdci chlad a nezahřáto!

Oh, zlá to nemoc, nákažlivá;stář pustoší tvář růžolící,že když se dívám v lidské tváře,jak bych se díval v nemocnici.

A k tomu jakby vše, co lidské,jí chtělo mocí propadnouti:že chvěju se i o mou zeleň,by nesvlekla se v nahé proutí.

Ó bože, radš bych chtěl se státina širém poli sirým stromem:ten z jara aspoň zakvete si,a v létě ptáčkům bývá domem.