Rytieř jeden bieše, jenž včely chováše. A nic jemu neprospěly, neb jemu umieráchu. Když sě o to poče ptáti, kterak by jemu nemřely, i pověděno jest jemu, že položil-li by tělo božie mezi nimi, že by inhed přestaly mřieti.
Tehdy on ponuk sě, že chce tělo božie přijímati, a když jest tělo božie v ustech schoval a mezi včely je položil, včely zajisté stvořitele svého poznavše, z strdí své najslažšie vosku nadělavše, hosti svému najdobrotivějšiemu kapličku divným nástrojem učinily. A oltář učinivše, to drahé tělo na něm postavily. Kterýžto div uzřevši jeho žena, zpoviedala sě jeho knězi toho, což jest od svého muže viděla. Tehdy ten kněz vzav s sebú všecky lidi osadnie a k těm včelám jsú přišli. I nalezli sú včely okolo létajíce a chváléchu pána boha, svého stvořitele i odešli sú. A v té kaplici nalezli okna z vosku. I zvoničku i oltář u dveře nalezli sú. I diviechu se tomu všickni velmi, neb sú tělo božie nepoškvrněné nalezli.
A vzemše to drahé tělo božie, do toho kostela s velikými chválami jsú přinesli a v tom kostele jsú položili.