Hlas

Měl jsem svou kolébku kdys u bibliotéky,to chmurný Bábel byl, v němž román, fabliau,vše, věda, latinský i popel, i prach s Řekyse mísil. Veliký byl jsem, jak folio.Hlas dvojí promlouval tu ke mně: pevný, lstivý,děl: „Země koláč jest, jenž pln je sladkosti;já mohu (bez konce tvých plesů budou divy!)chut vzbudit u tebe též stejné velkosti.“A druhý děl: „Ó, pojď! pojď v snění cestovati,za meze možnosti a známých věcí v dál!“A zpíval tento hlas, jak vítr v písků trati,když, bludný přízrak ten, jenž, kdo ví, kde se vzal,se sluchem laškuje a přec jej hrůzou zchvátí.Já: „Sladký hlase můj,“ děl, „ano!“ Chvílí touse může počátek mé rány počítatia sudby. Za zdobou těch kulis velikoua jícnem nejtmavším, v nichž nekonečné bytí,duch můj zří patrně vždy světy neznámé,a, oběť vznícená svých jasných zření, cítí,jak vleku hady jen, již hryžou paty mé.A od té doby jest, že jako prorok dávnýtak něžně miluju i poušť i moře tiš;že v smutku směji se a pláču v svátek slavný,a vína chutná mně i nejvíc hořká číš;že často pokládám pak za lež skutek pouhý,v dol padnu, když se výš mé zraky zvedají.Však těchu dává mi Hlas: „Podrž si své touhy,tak lepých mudrci jak blázni nemají!“