Jed

Zná víno zahalit i nejhnusnější blátov přepychů svých záplavya mnohé báječné si sloupy postavív rudé páry svojí zlato,jak slunce, klesajíc v kruh nebe mlhavý.

Opium zveličí, co vůbec nemá hrází,protahuje bezmeznost,a rozšiřuje čas, a hloubí smyslnost,černá chmurná radost vcházía duši naplní nám nad vši chápavost.

Však nad to všecko jest jed, který zrak tvůj roní,ó, ten zelený tvůj zrak,v tom jezeře můj duch se shlíží naopak…Snů mých tlupa tam se kloní,by žízeň tišila v těch jícnech, hořkých tak!

Však nad to všechno je ten zázrak hrůzyplný,když tvůj kousá polibek,jenž noří duši mou v nic bez všech výčitek,v závratě ji nese vlny,by pak ji omdlelou až k břehu smrti vlek’!