Kreolské dámě

Kde slunce polibky své zemi vonné dává,a stromů nachových se klene celý řad,a lenost s palem kde v hled kanout nepřestává,já dámu kreolskou jsem poznal vzácných vnad.

Pleť bílou, horkou má; ta kouzelnice tmavájak umí vznešeně své hrdlo vypínat;jde štíhlá, veliká, jak lovkyně se brává,zrak její pevný jest a tiše zná se smát.

Ó, paní, kdybyste šla v pravou zemi slávy,v břeh Seiny, anebo v břeh Loiry zelenavý,vy, hodná zdobiti všech dávných zámků svět,

vy byste v zátiších těch vyvolala šerýchas v srdcích básníků květ znělek tisícerých,nad vaše černochy by drtil je váš hled.