Nepředvídaný

Když otec umíral, tu Harpagon si řek’,jak ve snách, nad ním bdě, když ústa měl již bled:„Mně zdá se, v komoře že asi s dostatekse u nás prken starých shledá.“

Zní Celimeny zpěv: „Je dobré srdce mé,a přirozeně. Bůh mne velmi krásnou stvořil.“— Má srdce zatvrdlé, jak šunka uzené,jež opět věčný plamen mořil.

Pln dýmu novinář — vždy za světlo se měl,a praví chudáku, jejž potopil v stín tmavý:„Kde tedy zříš, že je ten Krásy stvořitel,ten Křisitel, jejž hlas tvůj slaví?“

A nade všechno to já rozkošníka znám,jenž zívá noc i den, a naříká a kvílí,a, hejsek bezmocný, dí: „Ano, já chci sámbýt ctnostný, a hned v tuto chvíli.“

Dí orloj šeptem: „Ten, jenž souzen, zralý teďje! darmo hnusnému to tělu hlas můj líčí,Je člověk slep a hluch a křehký, jako zeď,když hmyz v ní bydlí a ji ničí!“ —

Pak objeví se Kdos, jejž každý popíral,a dí jim posměšně a pyšně: „Myslím, dostiz vás každý z kalichu již mého přijímalv mši černé, plné veselosti?

Vy postavili jste chrám pro mne v srdcích svých,a zadek nečistý jste líbali mně v taji,nuž, znejte Satana, když vítězný zní smích,hnus velký světa v něm se tají!

Zda myslit, lapení jste mohli pokrytci,že mistru lze se smát, jej ve hře ošáliti,že přirozeně lze cen dvakrát dosíci,i bohat být i v Nebe jíti?

Zvěř musí odplatu přec lovci přinésti,jenž mrzne dlouhý čas, když čeká kořist v lese;já doufám dalekým vás houštím odvésti,vy soudruzi v mém smutném plese,

to houštím dalekým i země té i skal,kde vašich popelů se spousta nakupila,v dům velký, jak jsem sám, jejž jeden balvan dal,a ne snad skála ušlechtilá;

neb z Hříchu vesmíra je stavěn palác ten,v něm hrdost má, můj bol, a moje sláva jásá!“— A přece na výši všemíra usazenvítězství anděl troubou hlásá

těch, jichžto srdce dí: „Bič budiž pochválentvůj, Pane! bolest buď, náš Otče, požehnána!má duše v rukou tvých snad není hříčkou jen,jeť nekonečnou moudrost Pána.“

Tak slastně trouby hlas zní v oněch večerech,kdy slavně nebeské se vinobraní děje,že jako nadšení on vniká do všech těch,jichž oslavu a chválu pěje.