Smutek luny

Dnes Luna z večera s leností větší dřímá;jak kráska, na mnohých jež ležíc polštářích,svou rukou lehýnkou a roztržitou jímá,než sen ji zkolébá, si rysy ňader svých.

Kde měkkých lavin hřbet ji sametový čeká,mrouc, ona záchvatům se dlouhým oddává,za zjevy bílými zrak její při tom těká,jež v azur stoupají co květů záplava.

Když na zem naši pak v té unylosti línéjí z očí pokradmu snad někdy slza splyne,hned básník soustrastný, a spánku nepřítel,

tu slzu sinavou v dlaň svoji prázdnou chytí,jež jak kus opálu se leskem duhy svítí,a v srdce dá, by ji zrak slunce neviděl.