Vlasy

Ó, rouno ježto se až k límci rozkadeří!Ó, vonné kučery, v nichž možno lenost znát!Ó, zápale! Bych dnes moh’ v alkovny své šeřity složit vzpomínky, jež se v tom vlasu čeří,jím budu ve vzduchu tak jako šátkem vlát!

I snivá Asie, žár v poafrickém kraji,ten celý vzdálený a skoro zašlý svět,v tvých žije hlubinách, ty vůně plný háji!Jak jiní duchové se v hudbě kolébají,tak můj, ó, lásko má, v tvé vůni zůstal tkvět.

Tam sestoupím, kde strom a člověk, samá šťáva,pln mdloby poklesá dnů žárem znavený;ó, mocné vlasy, nes mne vlna vaše dravá!Ó, moře ebenu, jsou v tobě snění žhavá,jsou plachty, veslaři, a stěžně, plameny!

Tu přístav hlučící, kde velkým douškem pítismí vůni duše má a zvuk a barvy blesk;kde lodi hedvábem a zlatem hladkým svítí,a ve svém náručí chtí slávu uzavřítité čisté oblohy, v níž chví se věčný lesk.

Svou hlavu ponořím, již lásky závrať sklání,v ten černý oceán, v němž druhý zas je skryt;a duch můj zjemnělý tvé sladké kolotáníby, plodná zahálko, a stálé kolébánítvé, vonná lenosti, tam doved’ objevit!

Mně, modré vlasy, jež tmy napiaté jste stanem,se vámi blankytná zas vrací dálava;na břehu zkroucených těch proudů, měkce stlaném,já žhavě opíjím se v dechu promíchaném,jejž olej z kokosu, deht, muškát vydává.

Dál! Na vždy! Ruka má v tvých těžkých vlasů klíněset bude rubíny, a safír, perel vděk,bys nikdy vášně mé ty neodmítla líně!Což nejsi oasou, kde sním, a lahví z dýně,z níž dlouhým douškem pít chci víno vzpomínek?